Jak jsme honili UFO

Mám dlouholetého kamaráda Richarda. Je to vážně skvělý kluk, se kterým je vždycky legrace, perfektní přítel, na kterého se můžete kdykoliv obrátit a on pomůže, a pokud jde o vymýšlení všiváren, na to je úplně nejlepší.

Chtěla jsem původně napsat, že má jen jednu chybu, ale ona to vlastně chyba neni. Dá se to snad spíš označit jako úchylka. Prostě je zarytý UFOfil. Věří na létající talíře, zelené mužíčky, čtvrté dimenze a kdoví co ještě. Jenže on se nespokojuje jen s tím, že věří, on to i vidí. A to už je, uznejte, na pováženou.

Běžně se stává, že se takhle producíruje po pokoji (on totiž velmi nerad sedí), najednou přiskočí k oknu a zařve:

"UFO!!!"

A pak přítomné nutí, aby se také podívali a potvrdili jeho pozorování. Většinou to dopadá tak, že než se necháme vyprovokovat k tomu, abychom vstali a dobelhali se k oknu, Richard jen znechuceně rozhodí ruce a zklamaně řekne, že už je to pryč.

Občas se nám ale podaří vystartovat včas a pak se situace vyvíjí prakticky vždycky stejně. Většinou někde sotva viditelně bliká nějaká hvězdička (řekněme raději světýlko), která se pohybuje a po chvíli zmizí. Samozřejmě, že jsem vždy poukazovali, že to bude nejspíš nějaká družice, zřejmě špionážní a nabádali jsme Richarda, aby se přihlásil na rozvědce, protože má "na to čich", ale nikdy jsme u něj s naším nemístným humorem neuspěli.

Jednou jsme takhle v létě jeli do vinného sklípku na Moravu. Ve skupině, která čítala něco kolem deseti lidí, nechyběl ani Richard. Popili jsme skvělé víno, zapívali si a když někomu horkost přiliš lezla do hlavy, nebo měl potřebu, chodili jsme se ochladit do srpnové noci.

Šel i Richard. Když pak zběsile vrazil zpátky a řval své obligátní: "UFO!!!", nikoho z nás to nepřekvapilo. Jenže Richard byl obzvlášť neodbytný a nutil nás se jít na to podívat. Našli se mezi námi slabší měkkosrdcaté povahy - přesně tři včetně mě, a vyšli jsme tedy před sklípek do noci, abychom tradičně jásali na Richardovým objevem.

Ovšem tentokrát to bylo jiné. Na protějším vzdáleném poli byly kupky sena a celé pole ozařoval měsíc. Nad jednou kupkou sena ale byl jaksi ještě jeden měsíc!

Nechápete? My jsme taky nechápali a jak jsme byli ovínění, tak jsme vidění druhé světélkující koule přičítali našemu stavu. Ihned jsme taky začali laškovat s Richardem, že nevíme který měsíc má na mysli, zda ten vlevo, nebo ten vpravo. Někteří ultrahumoristi pod dojmem, že více je lépe se dotazovali, zda z ufounství podezírá snad ten měsíc prostřední?

Richard na nás koukal jako puk: "To jste blbí nebo co? Dop*dele, to jste všichni tak ožralí? Kua jdem se tam podívat!"

Zavelel rázně a šli jsme. No a pak přestala legrace. Jak jsem se totiž blížili k poli, druhý měsíc se začal vzdalovat. Ustupoval před námi a když jsme dorazili na pole, byl až úplně na poslední kupce na druhém konci.

"Musíme utíkat!" Zašeptal vzrušeně Richard a rozběhl se po změklém povrchu. Pokusili jsme se o totéž, ale nohy se nám bořily do hlíny, takže to moc nešlo. Pak Richarda napadlo, že pole objedeme autem a uvidíme.

V této situaci jsme nemysleli na to, že všichni, tedy i Richard má popito a nalezli jsme k němu do auta. Když jsme objeli blok polí a dostali s k onomu inkriminovanému místu, žlutá koule už tam nebyla. Byli jsme pravda trošku zklamaní, ale upřímně se nám docela ulevilo. Jako fakt nevím, co bych dělala, kdybychom tu věc chytili a oni z toho začali vyskakovat nějací zelení mužíčci.

Náše úleva byla ale předčasná. Richard se podíval na druhou stranu, tedy už ne na pole, ale nad les, který za polem byl a onen úkaz tam spatřil znovu. Teď už byla ale pravda o kousek výš, až nad stromy. Pro jistotu jsem navrhla inventuru měsíců, protože ten originální jsme z místa kde jsme byli neviděli. Popojeli jsme kousek směrem k vesnici a za cípem lesa skutečně vykoukl. A opět byly dva.

Nad tím nic nevykoumáme, dvojník před námi utíká, tak co s tím? Nevíte náhodou kam se má hlasit styk s Ufem? My to nevěděli a tak se Richard rozhodl pro Policii. Zbytky rozumu a soudnosti nám však velely, si přece jen pozorování ověřit. Nezbylo, než najít střízlivého svědka. Nikdo ze sklepní společnosti to tím pádem být nemohl, tak jsme se vydali do vsi s tím, že třeba se tam někdo bude potulovat.

Bylo nad ránem, ale ještě nesvítalo,tak pravděpodobnost odchytu procházejícího se domorodce nebyla nikterak vysoká. Přesto se na nás štěstí usmálo. Na autobusové zastávce stál starší pán, jako vystřižený z filmů z padesátých let. Široké šedivé kalhoty, kostkovaná košile a rádiovka, v ruce držel něco, co jsme podzěji identifikovali jako bandasku.

Richard u něj zastavil a přemlouval jej, aby jel s námi se na něco podívat. Pán se zdráhal, říkal, že jede do sousední vsi na zabíječku a že musí odjet prvním ranním autobusem, aby chytil krev. Richard se však nenechal odbýt. Sliboval mužíčkovi hory doly, včetně toho, že ho odveze kam bude potřebovat a klidně si pustí žilou, aby onen dobrák o krev nepřišel.

Pán zřejmě neměl smysl pro humor, protože se vtípku ani neusmál, ale pod nátlakem skutečně nasedl k nám do auta. Vyrazili jsme k lesu. Náš nový spolucestující poněkud znervózněl a začal se vyptávat, kamže to jedeme a co po něm chceme.

Richard nechtěl svědka ovlivnit a tak mu nic neřekl. Jen poznamenal, že potřebujeme někoho, kdo nám pak před Policií něco potvrdí. Pán znervózněl po zmínce o policajtech přímo hmatatelně. Zvýšil hlas a bránil se, že s tím nechce nic mít, že nic nikam svědčit nepůjde a dožadoval se, abychom zastavili a pustili ho ven.

Richard samozřejmě takovou chybu neudělal a naopak, dupnul na to. Když jsem dorazili na místo našeho původního pozorování, vylezli jsme všichni z auta a začali se rozlížet. Měsíc tam byl, ale jenom jeden!

"Sakra! Kde to je?" Zlobil se Richard a pobíhal z místa na místo: "Třeba se to vrátilo zase na pole?" napadlo ho.

"Vy jste někoho přejeli?" Vyděsil se pán.

"Ne, prosím vás," znechuceně odvětil Rcihard: "Bylo tady UFO a teď je pryč."

Pán zkoprněl, pak si přitáhnul bandasku na hruď, začal couvat a poněkud neartikulovaně sděloval, že už musí jít, že mu ujede autobus. Richard byl dobrák a chtěl dodržet slovo, proto pána vyzval, aby si nasedl, že ho dle svého původního slibu odveze. Pán zapípal, že to není potřeba a jak se tak stále šoural dozadu, tak se došoural až k lesu, otočil se a zmizel v něm.

Začali jsme ho volat zpátky, řikali jsme, že se nás bát nemusí, že ve skutečnosti jsme normální, že jen Richard je ožralý magor, ale pán se nevrátil. Pak nás napadlo, že jsme ho zřejmě nelákali zpět tím správným způsobem. Přece jen povídat někomu, koho máme vézt, že řídit bude ožralý magor...

V každém případě pán zmizel v lese, který vedl na opačnou stranu, než byla vesnice, kam měl původně na zabíjačku zamířeno. Tipla bych si, že krev už určitě nechytil a je otázkou, zda vůbec z leknutí trefil domů. Možná bloudí moravskými lesy s bandaskou na hrudi dodnes.

No a my jsme už ten druhý měsíc nikdy nenašli.