

Euthanasie má být milosrdná smrt na přání umírajícího, jejímž účelem je zbavení dotyčného dlouhotrvajícího utrpení a bolesti.
Stejně jako lidstvo řeší jak se vyhnout samotné smrti, tak je řešena i otázka euthanasie již od nepaměti. Tak jako mnohé jiné, hlavně Antická kultura, neodsuzovala sebevraždu ani usmrcení z útrpnosti. Prostředkem často byla číše s vývarem bolehlavu. Řečtí učenci chápali euthanasii jako právo na dobrovolný odchod ze života, když nemoc, staroba, nebo jiné okolnosti, už nedovolovaly důstojný život. Ve starověké Spartě šli například tak daleko, že kdo nevyhovoval přesně stanoveným normám, byl už coby novorozenec shozen z útesu.
Euthanasii můžeme rozdělit na pasivní a aktivní.
Euthanasie pasivní, je podle mého názoru, určitě mnohem starší způsob. Kdy pečující osoba na přání umírajícího, nepodnikne již žádné další kroky k jeho udržení při životě a nechá ho v klidu zemřít. V naší medicíně tomuto odpovídá například, když si někdo nepřeje být resuscitován, tedy oživován, po klinické smrti.
Euthanasie aktivní je úmyslné zabití na výslovné přání umírajícího.Kdy pečující poskytne umírajícímu buď podmínky k tomu, aby sám svůj život ukončil, nebo za něj takto učiní, např. podáním silné dávky léků, odpojením dýchacího přístroje apod. Já osobně zastávám názor, že pokud je někdo velmi vážně a nevyléčitelně nemocný, např. trpí rakovinou v posledním stadiu a je na přístrojích, které mu nedovolí zemřít, pak si dokážu představit, že takový člověk si již nepřeje být oživován a stále znovu umírat a donekonečna trpět.
Také si myslím, že za normálních okolností by již byl tento člověk dávno mrtev, a že je to jenom otázka morálních předpisů společnosti a vyspělosti medicíny. Každý člověk je přece jiný, v jiné míře snáší bolest a utrpení, rozdílně lpí na životě a má jinou víru apod. Pokud smrt je již neodvratná, pak už záleží jen na kvalitě zbytku života dotyčné osoby.
Každý by si mněl o tomto rozhodnout sám.
A pokud se tak již jednou rozhodne, pak by mu v tom nemělo být bráněno.
Chápu taky, že někdo někoho miluje tak moc, že mu pomůže zemřít, tedy spíše že mu nedokáže milosrdnou smrt odepřít, i přes to, že za to nejspíše ponese doživotní důsledky. Ať už trestně právní stíhání, nebo jen morální dilema, že zavinil smrt milované osoby. Pokud se na to nepřijde a myslím si, že takových případů je daleko víc, než si uvědomujeme.
Hlavním problémem však je, jak zajistit aby nebyla Euthanasie zneužitelná. Aby se v dnešní cynické společnosti lidé nezbavovali nechtěných příbuzných, či nezabíjeli kvůli dědictví.
Jelikož mám příbuzné ve Švýcarsku, oslovil jsem je s otázkou, co na tento problém říkají samotní Švýcaři, když je to jeden z mála států světa, kde je Euthanasie legální a jestli jsou tam nějaké případy zneužití a protestů apod.
Euthanasie - (zabít na přání) je ve Švýcarsku také zakázané, protože se stejně jako všude jinde obávají zneužití. Probíhá to tak, že ti lidé jsou doprovázeni svými příbuznými, dostanou všemožnou psychologickou pomoc, kde se ještě jednou objasňuje důvod proč a jestli to ta osoba opravdu chce. Pak dostane nějaký lék, jako nápoj, který působí bezbolestně a pozvolna.
Jsou dvě právně uznávané společnosti EXIT a DIGINITAS, které tyto služby poskytovat smějí avšak za dodržení přísných podmínek.
Musejí mít právně ověřené svolení osoby o kterou se jedná, sepsané ještě při plném vědomí dotyčného. Dělá se to za peníze a v samotném Švýcarsku je to spíše odsuzované. Spousta klientů je z jiných zemí, kde takové organizace jsou zakázané. Hlavně z Německa, ale i z Japonska a dalších. Většina Švýcarů to považuje za nemorální, hlavním veřejným problémem tam je pak to, že jedna z těchto organizací sídlí naproti mateřské školce v běžné zástavbě, a že děti denně vidí chodit dovnitř lidi a ven vynášejí už jen rakve.
Já osobně jsem se za svůj život setkal se smrtí už mockrát a pokaždé to se mnou otřáslo, i když je to velký rozdíl jestli umře někdo milovaný, někdo důvěrně známý, nebo jen někdo koho známe od vidění. Silný zážitek byl pro mě jako malého kluka, když jsem viděl v rakvi ležet dědu v Německu, za svůj život jsem se s ním setkal jen párkrát díky železné oponě, ale jako dítě to chápete jinak a emoce jsou silněji zapsány v paměti.
Jak ubíhal čas, byl jsem několikrát svědkem úmrtí při nehodě ať už při sportu, nebo na motorce. Docela nedávno jsem byl například svědkem nehody na železničním přejezdu, ta však naštěstí smrtí neskončila. Párkrát a mám na to fakt smůlu, jsem se nachomítl i k sebevraždě, či násilnému činu. Pokaždé když vidím jak snadno život z člověka vyprchá, hodně to se mnou zatřese. Jdu tím ohromě na nervy mým dětem i manželce, protože jsem až moc opatrný a někdy je napomínám z jejich pohledu zbytečně a nenechám je nic dělat co děti a mládež tak rádi dělají...jenže když víte kam by to mohlo vést a máte o ně strach.
Ani smrt zvířete, domácího miláčka, není nic příjemného. Nedávno mi odešel ve spánku pes kterého jsme měli doma dlouhá léta a nebylo to nic příjemného.
Jsou povolání, kde je setkání se smrtí samozřejmostí a je na nich vidět, že postupně se smrt stává pro ně běžnou součástí povolání. Je to však nezbytné pro jejich psychiku. I tento člověk když se setká s úmrtím blízkého člověka zareaguje stejně jako mi ostatní a možná ještě s větší intenzitou. Protože si bude vyčítat, že tomu nezabránil bez ohledu na to, jestli měl vůbec možnost do průběhu události zasáhnout.
Poslední dobou mě například hodně zarazilo, jak se v médiích pohrdavě vyjadřují o starých lidech a o stáří vůbec. Ty hlášky tipu důchodci nám všechno projedí, až po kdo má ty trilobity živit apod. jsou pro mě nepřijatelné a ti lidé si asi neuvědomují, že jednou pokud budeme mít to štěstí budeme staří všichni.Pro naše mladé je téměř synonymem slova důchodce = komunista, pro lidi co v režimu trpěli, nebo proti němu něco dělali se skoro nic nedělá a znám takových hodně, kteří teď živoří s minimálním důchodem a přitom by si zasloužili mnohem víc.
Kdo máte to štěstí a máte ještě babičku, či dědu, nebo nějakého blízkého člověka který pro vás v dětství hodně znamenal, šáhněte si do svědomí, kdy jste ho navštívili naposled, kdy jste zvedli telefon a zeptali se jestli něco nepotřebuje. Takový opuštěný starý člověk vás o nic nepožádá, čeká doma a tiše trpí. A ve vzpomínkách bloudí svým životem.... Stejně tak budete jednou vzpomínat i vy, jestli se toho dožijete. Já doufám, že pokud jste dočetli až sem, je ve vás plamínek lidskosti a že ho nenecháte vyhasnout. Byla by to vážně škoda.....
Zdroj: seminární práce mé manželky a můj život