Auto na inzerát - Zn. Výhodná koupě

Tahleta příhoda se stala mým známým, krátce po revoluci.

Jednou takhle v pátek po poledni seděl Zděnek v kanceláři, prohlížel inzertní noviny.

Do oka mu padl inzerát na Forda Fiestu II 1.3 47kW . Solidní cena, přiložené foto a stav vozu udaný

v inzerátu, to všechno slibovalo výhodnou koupi.
Nějakou chvíli hluboce přemýšlel, a pak si zavolal dobrého kámoše, na slovovzatého odborníka,

co měl všechno kolem aut v malíku. Jmenoval se Jirka, ale každý mu tu říkal Džonda.

" Hele Džondo, já tu koukám na inzerát na malýho Fordíka, mrkni na to."

Ten si vzal od něj noviny, rozvalil se do křesílka a zadumaně četl nahlas inzerát.

"No nevypadá zle, má sice něco najeto, ale je čerstvě po technický, šest let starý,

navíc diessel, chlapi v garážích by ti vždycky ulili nějakou naftičku, pak bys do práce jezdil zadáčo,

je to sice malý auto, ale to je fuk,

na cestu do práce by ti bohatě stačil a za ty prachy docela ujde." Zhodnotil skoro jako muž od fochu inzerované auto.
"Furt lepší než jezdit do rachoty na kole, když tvoje stará jezdí tím vašim."

"Zkusím brnknout na to číslo", řekl Zděnda a hned ho vytočil.
Měl štěstí, dovolal se. Nějakou dobu hovořil. Sotva odložil telefon, těžko skrýval nadšení.

" Máš zejtra čas? Je to až někde u Teplic, že by jsme pro něj zajeli, ten majitel docela dost spěchá

s prodejem."

" Máš štígro , melouch nemám, stará sice chtěla zajet za mámou, ale já tchýni moc nemusím,

tak teda jo, pojedem", souhlasil Džonda.

Tak se domluvili a ráno kolem sedmé vyrazili na cestu, směr Teplice.

Cesta ubíhala v pohodě a oba byli v dobré náladě. Zděnda se těšil na auto, co na papíře vypadalo jako koupě roku. Džonda se zase cítil jako "pan důležitý", však taky měl pověst všeználka a všeuměla,

co se aut týče. Jen litoval, že si na cestu nemohl vzít pár lahváčů, když cestou zpět bude řídit Forda.

Po hodince a půl jízdy Zděnek zastavil na odpočívadle, potřeboval protáhnout ztuhlý tělo, a taky jak říkal Džonda, bylo potřeba jít s pískem.
Jenže nebyli tam sami, stál tam i malý Fiátek šestistovka, nezvyklé růžové barvy.

Vystoupil z něj řidič, co byl barevně oblečený jako klaun a šel k nim.

"Achoj kuci, teda já mám radost, jste tu brzoučko, no já sem se taky nemohl dočkat ráníčka",

oslovil je a natáhl na pozdrav ruku s namalovanými nehty.

"Budu hádat, ty jsi asi Mireček viď ?" Ukázal na mladšího Zdendu. "A tohle je tvůj kamarádíček,

teda lidičky já se zvás asi radostí počurám, ty jsi hezounkej."

To je nákej omyl, přerušil ho silně porudlý Džonda, já sem Jirka a tohle je Zděnda, mi nejsme ti na koho tady čekáš."

"Ježiši, pardon lidičky, mocinky se omlouvám, ja tu mám randíčko", omlouval se barevný mužíček. "Mocinky moc, mocinky..."

"No to neva, vysoukal ze sebe Zdenda, a my stejně už jedem."
Mužík jim ještě zamával na cestu a Džonda pozdrav opětoval.

"Aby ti z toho neupadla ruka", poznamenal vtipně Zdenda.
"Docela trapas coo? ", kroutil hlavou Džonda, aniž by tušil,
že to nebude jediný trapas toho dne.

Chvíli tak mlčky jeli, když Zděnka napadlo, že možná trochu bloudí krajinou, a tak nebude naškodu

se někoho zeptat na cestu. Na nikoho zrovna, ne a ne narazit.
Až přijeli na rozcestí u kterého stála hospoda.

"Hele, támhle jedna ženská asi čistí výlohu, běž se jí zeptat", zajel na plácek před lokálem Zděnda

a ukázal na ženskou postavu, nějak divně nalepenou na skle.
Džonda nelenil a šel.

Sotva přišel blíž, hned mu bylo jasné, že je něco jinak. Mladá dívka, měla trochu při těle, byla oblečená

jen ve spodním prádle a za oknem ukazovala své vnady. Kdepak aby čistila okno.

"Kocourku pojď si zamrouskat ta moje prcinka už je celá nažhavená," vítal Džondu přátelsky hlas z reproduktoru, ale ten jen valil oči na její kozy. Po chvíli se však vzpamatoval, vykoktal, na co se chtěl zeptat. Holčina jen otráveně ukázala za roh, Jirka něco zablekotal a mazal do auta, rudý snad až na zadku.

"Co říkala"?, ptal se Zděnda.
"Dodo prava", zakoktal Džonda a mávl rukou tím směrem co mu před tím naznačila.

Ujeli pár kilometrů, když narazili na tabulku s názvem vesnice, kterou hledali. Minuli pár baráků

když potkali starší ženu, se psem na vodítku.

"Dobrej den", pozdravili a zeptali se.
"Hledáme tady pana Maryšku, nevíte kde tu bydlí"?

"Jo toho tu zná každej, co mu chcete?, zeptala se.
"Jedem od něj koupit auťák", odpověděl Džonda.
"Fuj od něho bych si nevzala ani vodu, i kdybych chcípala žízněj", ušklíbla se a popsala jim cestu.

Bylo to trochu stranou vesnice, po polní cestě, na kraji lesa.

Byl to takový polorozpadlý statek, koldokola pořádný nepořádek.
Zděnda zatroubil a pak oba vystoupili z auta.
"To je vážně tady?", divil se Džonda.
"Klídek barák nekupujem, jen auto", Zděnda na to, zrovna né moc přesvědčivým tónem.

Šli na dvůr, kde se rozštěkal hubený pes, co byl uvázaný na dlouhém řetězu u polorozpadlý boudy.
Ve dveřích se objevil majitel. Na sobě měl jen špinavé tílko a trenýrky, to vše doplněno gumovou zástěrou od krve.

"Co je kurva, ještě ty karbenátky a klobásy, nemám až dýl vodpoledne.Teď sem toho psa teprv převlík", mračil se zjevně v blbé náladě.

"Ne, ne mi jsme včera mluvili spolu po telefonu ohledně toho Fordika", hned vše uved na pravou míru Zděnek.

"Jo ahá, toho mám támhle ve stodole , aby ho někdo neukrad, lidi jsou dneska svině."
Hned šel a otevřel vrata, ale jaké bylo překvapení,uvnitř sice bylo auto, ale celé pokryté senem

se slepičinci.

Zděnda a Džonda zírali jako opaření. Zklamání si všimkl i "řezník".
"No safra trochu ho poďály slepice, ale já vám na něj dám slevu, no".
Cena šla sice rapidně dolu, ale nadšení z kvality vozu taky, kupci se tak dozvěděli, že nejde baterka,

tudíž že auto nestartuje a pokud ho koupí, musí se vzít na lano do vleku.

Džony sice na motoru neshledal žádné vážné nedostatky, ale pod tou špínou se mohlo ukrývat nejedno nemilé překvapení.

"No co se dá dělat, když už jsme tady, novou technickou ale má ne?," zeptal se .
Majitek horlivě přikývl, "není to ani tři měsíce".

"No ber ho, za ty prachy, to je za pusinku, to se vyplatí. Baterku ti tam hodím a vůbec ten bordel se umeje nablískáš ho a pojede jak dráha". Hodnotil situaci Džonda jako zkušený automechanik.

Zděnda vysázel peníze do ušmudlané dlaně, teď už bývalého majitele. Ten ještě přinesl k podpisu jakési dva cáry papíru, kterým říkal kupní smlouva. Padli podpisy a jednu část si nechal, druhou dostal Zděnda.

Auto zapřáhli za tažný zařízení a vyrazili domů. Cesta však nebyla bez problémů, Fordik moc nebrzdil

a ať dělal Džoda co mohl, povedlo se mu dvakrát lehce nabořit zadek Zděndova auta.
Odnes to sice jen nárazník, ale levé koncové světo bylo na maděru.
A aby nepřijeli s tak zamazaným autem domů, pokusili se ho na myčce u pumpy umýt.
"To by nám zasvinilo kartáče, byli rázně obsluhou odmítnuti a vykázáni z prostoru myčky."

Doma u Zdendy zrovna auto moc nadšení nevzbudilo.

"Počkejte, až ho umejem, to budete všichni koukat", sliboval Zděnda.
Po obědě, byli sice unavení, ale dali se společně do mytí.
Právě když se už zdálo, že to nebude takové fiasko a auto bylo umyto, objevil Zdenda nesrovnalosti

v techničáku.

"Džondo hele, pojď sem a podívej se na ten datum, mně se tu něco nezdá," zapochyboval o jeho pravosti Zdenda.

K velkému překvapení datum v techničáku bylo přepsáno, to původní bylo vygumováno a auto tak nemělo platnou technickou kontrolu a Zděndovi bylo pomalu na nic.

"Ty vole a jo, nebylo v tý stodole vidět", zoufale omlouval situaci Džonda.
"Momentálně je tak dobrý leda na náhradní díly, jinak s tím kdyby tě chytili policajti tak platíš pokutu jak mourovatej".

"Podvodník jeden zasranej ", procedil mezi zuby Zdenda.

"Ještě, že slevil z ceny," snažil se Džonda a jeho sebevědomí značně utrpělo.

"Jo budu dál jezdit do práce na kole, tohle auto je tak akorát do šrotu", zlobil se Zdenda.

"Jo moc dík za ochotu, příště zas s tebou pojedu něco koupit, otočil se a šel domů.

Džonda stál jak opařený.

"Tvoje blbost já ho koupit nechtěl, to ty byls celej podělanej, a vůbec ty autům nerozumíš tak co," řekl a na důraz mávl rukou, ale Zdenda už ho neslyšel. Naštěstí, možná by to dopadlo na konec ještě mnohem hůř.

Hned v pondělí se oba dohodli, že o víkendu na autu vlítnou a to by v tom byl čert, aby ho společnýma silama nezpojízdnili. Sice jim to trvalo tehdy krapének déle, než mysleli, ale nakonec se jim s ním podařilo projít i technickou kontrolou.

Auto pak spolehlivě sloužilo novému majiteli řadu let.