Po té palačinkové katastrofě jsem si dala předsevzetí: do Kryštofova světa už nevstoupím. Žádné „no cap“, žádné houpání rukama. Budu dělat, co se od matky sedmnáctiletého syna čeká. Nosit jídlo, prát mikiny a tvářit se, že ničemu nerozumím. Vydrželo mi to přesně dvanáct dní.
Byla zase sobota. Kluci seděli v Kryštofově pokoji, Matyáš, Šimon i Kebab, jehož skutečné jméno pořád neznám. Každý u svého počítače, sluchátka na uších, na stole tři prázdné energetické nápoje a jeden talíř, který si pamatuju ještě z doby, kdy byl plný. Z pokoje se ozývalo:
„Bro, to je cringe, zase jsme wipli.“
„No cap, ten healer je trash.“
„Já jsem healer, bro.“
„Tak to je ještě větší cringe.“
Šla jsem kolem s košem prádla a koutkem oka mrkla na monitor. A zastavila jsem se. Znala jsem ty barvy. Tu krajinu. Ten zvuk, když postava zemře. Hráli WoWko. World of Warcraft. Nejnovější datadisk, ale pořád to bylo ono.
Tady musím udělat malou odbočku. Kryštof to neví. Manžel to ví, ale dělá, že ne. Před dvaceti lety, ještě než se Kryštof narodil, jsem byla Shadowmoon, noční elfka, kněžka, healerka v raidu na čtyřicet lidí. Prošla jsem Molten Core tolikrát, že bych Ragnarose poznala i podle hlasu. Hrála jsem každý další datadisk, který vyšel. Jen jsem s tím přestala, když se z mého života stal jeden velký nekončící raid jménem rodičovství.
Postavila jsem koš na zem a opřela se o futra.
„Ten váš healer zase stojí ve fialový louži,“ utrousila jsem.
Čtyři hlavy se otočily. Kryštof si sundal jedno sluchátko. „Mami. Prosím tě. Tomu nerozumíš.“
„Jasně,“ řekla jsem. „Promiň.“
A to jsem měla odejít. Opravdu. Jenže pak Kebab vběhl se svým tankem doprostřed místnosti plné nepřátel, aniž počkal na ostatní, a všichni během deseti vteřin popadali na zem. Wipe číslo, podle jejich nadávek, jedenáct.
Něco ve mně cvaklo. Nebyla jsem to já, byla to Shadowmoon. Položila jsem ruce na opěradlo Kryštofovy židle.
„Tak poslouchejte, bros. Kebabe, ty jsi tank. Tank nenabíhá do půlky dungeonu, jako by mu hořely boty. Pulluješ jednu skupinu, maximálně dvě, a čekáš, až má healer manu. Tohle nebyl pull, tohle byl Leeroy Jenkins.“
„Kdo?“
„Nevadí. Najděte si to. Je to kulturní dědictví.“
„Šimone, ty jsi healer. Ta fialová louže na zemi není tvoje osobní lázeň ani ozdoba. Z ní se vystupuje. Když umřeš ty, umřou všichni. To je celá filozofie healování.“
„Matyáši, ty máš na sobě dva trinkety, které se k tvé specce vůbec nehodí, a enchanty žádné. Tohle není gear, to je oblečení na zahradu. A cooldowny pálíš na trash, takže když přijde boss, máš v ruce tak leda párátko.“
„A ty, Kryštofe.“ Syn se pod mým pohledem zmenšil asi o deset centimetrů. „Boss sesílá to velké kouzlo každých třicet vteřin. Na obrazovce to svítí jak vánoční stromeček. A nikdo z vás ho nepřeruší. Nikdo. Na přerušení kouzla máte klávesu, ne? Tak ji mačkejte. Proto wipujete. Ne kvůli lagům, ne kvůli healerovi a ne proto, že ‚ten dungeon je bugnutej‘.“
V pokoji bylo ticho. Takové ticho, jaké bývá, když do třídy vejde ředitel. Kebab měl otevřenou pusu. Šimon pomalu, velmi pomalu vytáhl svou postavu z louže, přestože byla dávno mrtvá.
Narovnala jsem se, zvedla koš s prádlem a u dveří se ještě otočila.
„Abyste rozuměli. Hrajete to úplně blbě.“
A pak jsem zvedla volnou ruku, zahoupala s ní nahoru a dolů a s kamennou tváří dodala: „Six seven.“
Odcházela jsem chodbou a za zády jsem slyšela jen šepot. „Bro… tvoje máma je raider.“ „To je nejvíc aura, co jsem kdy viděl.“ „Kryštofe, proč jsi nám to neřekl?“ „Já to nevěděl, bro! Já myslel, že umí jenom palačinky!“
Pes šel se mnou. Myslím, že mě respektuje víc než dřív.
Večer jsem seděla v kuchyni nad čajem, když se ve dveřích objevil Kryštof. Ledničku tentokrát neotevřel. Postával, přešlapoval a díval se do země.
„Mami… ty jsi fakt hrála WoWko?“
„Pár let,“ řekla jsem skromně.
„A… nešla bys s náma v sobotu do dungeonu? Jako healer. Šimon by mohl hrát něco jinýho. Něco, co nestojí v louži.“
Udělala jsem si chvilku na rozmyšlenou. Dlouhou, dramatickou chvilku, přesně tak dlouhou, jako bývají jeho odpovědi na otázku, kdy vynese koš.
„Uvidím,“ řekla jsem. „Ale napřed vynes koš.“
Vynesl ho. Okamžitě. Bez řečí. Za sedmnáct let poprvé.
Shadowmoon je zpátky. A tentokrát má i auru.
Jak to bylo s palačinkami, kamarádem Kebabem a houpáním rukama, si přečtěte v předchozím díle Deníček týrané matky: Six seven, mami!
Napsat komentář