Muž který plaval se žraloky

Muž, který, když jsem ho poprvé požádala o rozhovor, se podivoval nad tím, proč by někoho jeho životní příběh s nejobávanějšími mořskými predátory mohl zajímat. Navíc, jak tvrdil, nerad hovoří sám o sobě. Sotva jsme však zabrousili na téma o žralocích, byl téměř na tři hodiny k nezastavení. 

Standa Koblasa, původem z Prahy, vycestoval s přítelkyní do Kanady v druhé polovině 90. let. Tehdy netušil, že jeho kroky ještě povedou na Bahamy, přes Dominiku, až na Svatý Martin. Na tomto nejmenším obývaném ostrově na světě v karibské oblasti se usadil v roce 1998. Tady poprvé zakusil krásy potápění a následujících 10 let se živil krmením volně žijících žraloků. Aktivita, která se mu stala nejen živobytím, ale i posláním.

Po 13 letech v zahraničí se v roce 2009 Standa Koblasa vrátil zpět do Prahy aby začal novou etapu svého života. Bez žraloků.

Proč  zrovna žraloci? Jak vás napadlo krmit žraloky?

Jsou to nádherná, velice chytrá zvířata, ale to jsem zjistil až později. Pravdou je, že i když jsem se ze začátku na Sv. Martinu již nějaký čas živil potápěním, nikdy jsem tam žraloka na vlastní oči nespatřil. Teprve když jsme přemýšleli o nějaké novince v potápění a turistické atrakci na Sv. Martinu, vzpomněl jsem si na článek o krmení žraloků, který již nějaký čas provozovali na Bahamách. Spojil jsem se s nimi a přesvědčil je, aby mě to naučili.

Kurz na krmení  žraloků? To zní docela neuvěřitelně…

On to také žádný kurz nebyl… Prostě jsme tam s majitelkou potápěčského centra „Dive Safaris“, ve kterém jsem pracoval, dorazili a rovnou skočili do moře kde, probíhalo krmení žraloků. Bylo to neuvěřitelné. V prvním momentě, kdy jsem pro neskutečný počet žraloků, kteří všude kroužili, neviděl potápěče s krmením, řekl jsem si, že jsem blbec, že jsem do toho šel. Pak mi to ale nedalo. Ten pocit když jsem vystihl ten správný okamžik kdy podat rybu kolem plavajícímu žraloku byl naprosto jedinečný Těšil jsem se na druhý den, ale to už jsem takové štěstí neměl. Neodhadnul jsem ten správný moment a žralok mě kousl do prstu. Naštěstí jsem měl speciálně vyráběný ocelový oblek. Překvapilo mě ale jak moc to bolelo a jakou sílu tato zvířata mají. 

A to jste se pak vrátili do Sv. Martina, skočili do moře a jednoduše začali krmit žraloky?

Jak jsem vám již řekl, my jsme existenci žraloků v blízkosti našeho ostrova pouze tušili. Občas jsme při potápění zahlédli mláďata, ale nikdy jsme samotné žraloky neviděli. Po návratu z Baham jsme nejprve museli naše žraloky přilákat a naučit je, aby v rámci svého teritoria neopomněli „navštívit“ naše místo, kam jsme jim 3x denně přichystali potravu v podobě hluboce zmražených ryb.

(Pozn. V oblasti Sv. Martina se vyskytuje druh žraloka karibského útesového, některý jedinci dosáhnou délky 3m. Průměrná velikost je zhruba 2,20 – 2,50 m)

Zmražené  ryby?

Ano, blok zmražených ryb, který v teplém moři pozvolna roztával.

Postupně jsme ale náš způsob krmení začali měnit. Nebudu zacházet do detailů, jelikož to je naše know-how, nicméně jsme brali v potaz samotné žraloky, aby při krmení neublížili sami sobě i navzájem. Dávali jsme pozor abychom je nepřekrmovali, a tím pádem nenarušili jejich přirozené stravovací návyky a aby se nestahovali pouze na jedno místo. Trvalo několik měsíců, než se někteří jedinci naučili „chodit“ na naše místo krmení. 

Jaký  byl účel tohoto krmení?

Zprvu to pro nás byla pouhá turistická atrakce. S odstupem času jsme se ale rozhodli využít zájem turistů. Chtěli jsme veřejnost  blíže seznámit s tímto nádherným tvorem, kterému hrozí vyhubení díky masovému vybíjení, kterému je neustále vystavený. Nadměrné a surové vybíjení žraloků kvůli jeho ploutvím, například. Spousta lidí si totiž ještě stále neuvědomuje, že vyhubením tohoto živočicha, který je na vrcholu potravinového řetězu v moři, se řítíme do další velice pravděpodobné ekologické katastrofy. Takže jsme každou skupinu turistů podrobili důkladným briefingem o tom, jak se mají pod vodou chovat v přítomnosti žraloků, ale také jsme jim o nich předávali fakta, která by jim tato zvířata přiblížila. 

Stalo se vám někdy, že žraloci napadli někoho z vaší skupiny pod vodou?

Ne, nikdy.

O žralocích se vyjadřujete poměrně neobvykle. Zmínil jste se například, že jsou plaší, že jsou to mazlíčci…

Moje zkušenost se žraloky byla taková, byli plaší. Nikdy bezdůvodně nenapadli. Navíc to jsou velmi chytrá zvířata – dokáží rozpoznat lidi, přebírají Vaši energii. Vědí moc dobře v jakém rozpoložení se nacházíte.

Mazlíčci to doopravdy jsou. Ten pocit, když se ke mě přiblížili a já se jich mohl dotknout…ten se nedá popsat. Tohle jsem bohužel mohl dělat pouze do té doby, než jsem si začal nasazovat chrániče paží.

Vy jste před tím krmil žraloky v otevřeném moři holýma rukama???

(smích) Ano. Do roku 2003, kdy mě při jednom krmení jeden žralok kousl. Naštěstí byl menší. Mohl jsem si za to sám, machroval jsem. Ubránil jsem svoji ruku a skončil s 26 stehy (ukazuje mi jizvy na dlani levé ruky).

Z tohoto důvodu „potápěčská centra“ pro tuto práci nerada zaměstnávala ženy. U žen je menší pravděpodobnost, že by se fyzicky ubránily při napadení žralokem. Vyžaduje to velkou fyzickou sílu, vymanit se ze žraločí čelisti a ještě k tomu pod vodou. To platilo zejména v oblastech kde se žraloci krmili bez ochranných obleků.

Nebál jste se začít znovu s krmením po této příhodě?

Bál a hodně. Ale nemohl jsem si to dovolit. Jednak to bylo moje živobytí a také jsem měl již vybudovanou pověst člověka, který jako první zahájil krmení žraloků na Sv. Martinu. Takže chtě nechtě jsem musel pod vodu, za každou cenu.

Pochopte ale, že jsem s touto událostí musel počítat. Když si sednete za volant, tak také musíte počítat s eventualitou dopravní nehody…

Po deseti letech v Karibiku jste se vrátil do České republiky, která nedisponuje ani mořem, natož žraloky. Plánujete zužitkování vašich zkušeností?

Určitě. Přinejmenším bych byl rád, aby se podařilo legislativně ukotvit zákaz prodeje výrobků s žraločími ploutvemi. Byl by to dobrý začátek.

Rozhovor vedla a zapsala autorka Karolína Idrisová

FOTO: Z archívu Standy Koblasy