Bum.
„Hej! Klika cvakla, dveře bouchly a všichni vyšli ze dveří. Tak vstávejte, vážení! Volnost pohybu, právo mluvit a svoboda pro zásuvky jsou tady! Ochrapové, vstávejte! Pane lustr, prosil bych o trochu světla. A kávovare! Něco málo kávy by nám všem jenom prospělo. Hej! Vstávejte! Slyšíte mě v té kuchyni? Slečno čajová konvičko? Haló?! Čajová konvičko, vyžeňte prosím ty své caparty z poliček, je jich tu třeba. Pro každého šálek kávy… Hola, vážení, vstávejte přece! Je brzké ráno, první máj, ranní máj, to vstávání je čas!“
„Budíku?“ ozvalo se z kuchyně.
„Ano?“
„Sklapni.“
„Ale můj milý sekáčku na maso, tvůj jazyk je ostrý jako břitva, nebo – hehe – spíš jako ty sám. Oh, promiň… vlastně ne, ty jsi jen tupost sama.“
„Hele, budíku, musíš nás vždycky budit hned po tom, co si rodinka odejde do školy a do práce?“ zamručel stařičký stolní počítač.
„Je to moje práce, starochu,“ opáčil budík a zadrnčel. „Tak vstávejte už, vážení.“
„V tomhle randálu se opravdu nedá spát,“ vyštěkla vysoká stojací lampa a rozsvítila se. „Vzdávám to, sbohem spánku, vstávám.“
„Tak se mi to líbí!“ zavýskl budík. „A co vy ostatní?“
„Vždyť už jsme všichni vzhůru,“ zalamentovala lednička, „ty vážně dokážeš jednomu zkazit posledních pár minut spánku.“
„Díky, to bylo upřímné. Hej, otevřete někdo příborník, rád bych si to kafe zamíchal.“
„Jo, pošlete jednu lžičku i za mnou, prosím,“ řekl počítač. „A ať přinese i cukr. Ať si ten svůj bídný život aspoň trochu osladím.“
„Ale starý brachu,“ řekl jemně televize, „copak ty máš bídný život?“
„Slyšte, jak lžičky bijí o mříže, jak lžičky jsou v příborníku jaté,“ ozval se zase budík a zasmál se, když se rozespalé lžičky jedna po druhé drápaly ven z příborníku.
„Nemíval jsem,“ povzdechl si počítač. „Ale teď to jde se mnou z kopce.“
„Proč myslíš?“
„Pche… může za to…“ zašeptal počítač a opatrně se podíval na konferenční stolek. Ležel na něm notebook. Byl zavřený. Spal. „…může za to on.“ Počítač pohodil k notebooku hlavou a nespokojeně zamlaskal.
„On? Ta tenká chudinka? Vždyť jeden se musí bát na něj sáhnout, aby se nerozlomil… Ten ti přece nemůže ze života dělat peklo…“
„Právě,“ povzdechl si počítač. „Právě protože je tak tenký. Eh… je to elegantní, víš? A lidem se to líbí. Jakou šanci pak vedle něj mám mít já? Starý, oprýskaný, tlustý. Taková velká krabice jsem! A poškrábaný…“
„Ale, kamaráde, kdo v dnešní době kouká na vzhled?“
„Každý právěže…“
„Důležitější je přece, co umíš! A neříkej mi, že tě ta nicka převálcuje v dovednostech. Ty jsi mistr!“
„Býval jsem, holka, býval… Doba jde dopředu a tahle nicka toho bohužel umí víc než já. Mně už si zapne leda tak ta naše paní. Naštěstí aspoň té stačím… Ale ty dva její haranti! Těm jsem býval dobrý, když hrát karty byl pro ně celý počítačový svět! To jsem jim byl dobrý! Ale teď? Teď? Ano, grafickou kartu nemám nejlepší, jsem trochu pomalejší a moje obrazovka trošku zrní… ale copak bych ty jejich střílečky nějak přehrát taky nezvládl? Nikdo si mě nevšímá…“
„Nesmutni, bude líp!“
„Vážení, nemám ho taky vzbudit?“ zeptal se budík.
„Nech ho spát, nemám na ty jeho vítězoslavné pohledy a LCD monitor náladu,“ zamručel počítač a podíval se zase po očku na notebook. „A ještě aby se tu vychloubal s tou svojí partou repráčků! Jen se na ně podívejte, na ty malé černé krabičky! Všechno se zmenšuje! Jen já nějak kynu a kynu… Ne, ne, ne, žádné takové, nechte ho spát, ať mám ještě chvilku klidu.“
„Pracoval do noci,“ prohodila malá počítačová myš, která jako jediná byla na stolku s notebookem vzhůru.
„Vidíte ji, pískalku? Taky je taková mrňavá…“ řekl na to ztrápeně počítač a vůbec si nevšímal toho, co myš říkala. „A bezdrátová! To jsou mi taky vynálezy! I ten zatracený notebook je přenosný a ani tu šňůru nepotřebuje. Může si chodit, kam chce! Kde všude už on jenom byl, co všechno už viděl a navštívil! A já tu sedím jako pecka a práší se na mě. To je další věc – od té doby, co se sem vetřela ta placatá nádhera, si mě nejenom nezapnou, ale ani si mě neočistí. Jsem zaprášený, monitor přes tu vrstvu prachu ani neprosvítá, klávesnici mám politou a větráček celý zanesený…“
„Znám keramické umyvadlo, kde nejčistší je koupelna… Hehe, příteli, voda to všechno spraví! Stačí si jen říct – mám vzbudit nějakou z utěrek?“
„Ne! Ty si to pod palec neber, ještě bys mě utopil,“ odmítl počítač. „A ke všemu bych se nachladil! Už teď jsem chytil nějakého vira… To víte, ani ten antivirák mi už neaktualizují… Zanedbávají mě.“
„Ale nezanedbávají,“ chlácholila ho televize.
„Zanedbávají. Kdy mi naposledy aktualizovali operační systém? Chudák Windows 98! Kdy si stáhli naposledy nějaký program? Písničku? A ani si nepamatuju, že by si na mě někdy přehráli film, jak to teď dělají u něho…“
„Nežárli, ty stará rachotino, nežárli a užívej si života,“ zašklebil se budík a přiskákal k notebooku.
CRRRR!
„Ježiši! Ty blázne jeden!“ vyjekl počítač, zatímco s notebookem to ani nehnulo.. „Vždyť se mi zblázní obvody! Týden se teď z toho budu vzpamatovávat. A on se mi zase bude smát. Udělal ze mě trosku. Naprostého chudáka! Heh… to díky němu jsem tak zestárl! Zatracená placatá mašina. Vždyť on od základů změnil můj život. K horšímu. Mít tak vůli, oběsím se na šňůře od myši. Viď, holka, že bys do toho šla se mnou?“ otočil se pak počítač na starou kolečkovou myš. A ta mu věnovala dlouhý, chápavý pohled.
„Hele, vážení, jemu se oprvadu nechce vstávat…“ podivil se budík. „Pořád spí. A to se divím, že ho moje zvonění neprobralo. Jindy by už hned byl na nohou.“
„Hm… máš pravdu, to je divné,“ souhlasila televize. „Hej, ty, myško, nevíš, co s ním je?“
„Nejsem si jistá, ale vypadalo to včera, jako by ho navštívil nějaký koníček. Myslím, že byl z Tróje. A dokonce si přivedl i pár kamarádů. Tak snad flámovali do noci a teď je jen krapet vyřízený.“
„Trojský kůň a další? Ojojoj…“ zabědoval počítač. „Tak to to s ním ale vůbec nevypadá dobře. Tahle cháska dokáže jednoho pěkně vyvézt z míry. Jo… holt někdy na vždycky. Eh… třeba nějakého toho vira chytil ode mě. Tak to je mi teda líto.“
„To byl sarkasmus, milý brachu?“ zeptal se budík.
„Heh, sarkasmus? Snad ani ne. Ale ať si taky jednou užije, jaké to, když si ho někdo nevšímá. Teď si ho totiž ze strachu ani nezapnou. Hehehe… A já! Já tu teď už zase budu hrát prim.“
* * *
„Tati! Já jdu za kámošem… On se vyzná v počítačích, dá mi noťas zase do pořádku. Ahoj!“ ozval se od konferenčního stolku chlapecký hlas. Klučina sbalil notebook do brašny a už se za ním zaklaply dveře.
„Hej! Hej! Počkej! A co já?“ křičel za ním neslyšně stolní počítač. „Já toho vira v sobě mám taky! Co bude se mnou? To mě tu necháš takhle pomalu umírat?“
Prý možná příště. Nebo ani to ne. Kdo by se vůbec v dnešní době ještě staral o takovou vykopávku, když můžeme mít počítače lepší, výkonnější a dokonce přenosné?