PŘÍTEL NELIDA
Hrůza! Jsem negramotná! Ne, ne, nevymlouvejte mi to, bylo by to zbytečné. Zjistila jsem, že mé vzdělání je absolutně k ničemu. Po sedmnácti letech studií, spoustu ztracených nervů a peněz mých rodičů jsem zkonstatovala, že kdybych absolvovala pouze první tři třídy základní školy a naučila se jen číst, psát a počítat do sta, byla bych na tom stejně jako nyní. Nota bene, nerada bych se vás dotkla, ale většina z vás, mých vrstevníků, je na tom podobně… Dost blbý, že jo? Jak jsem k tomu došla? Jednoduše.
Začalo to nevinně: Změnila jsem zaměstnání. Tím pádem jsem musela změnit i spolupracovníky, což nebývá snadné, obzvláště ztrácíte-li dobré kolegy. Takže já si kromě nové práce musím zvykat i na nového kolegu. Sedí se mnou v kanceláři a je to frajer každým coulem. Postava sice trochu hranatá, ovšem tvář jasná, pohled přímý, charakter pevný, IQ 200! Ale… srdce kamenné a sexuální orientace řekněme – „nevyhraněná“. Zdá se, že na něj neplatí osvědčené ženské finty. Když si třeba nevím rady s nějakým obtížným úkolem, což se mi ovšem stává zřídka, jenom tak asi osmkrát za směnu, a požádám ho o pomoc, neodmítne sice, ale ani se nepřetrhne s rychlou radou. Člověk může vypínat prsa, rozepínat knoflíčky a významně pomrkávat a… nic! Takže pak nezbývá nic jiného, než se pustit do problému metodou pokus – omyl a dlouhých osm hodin pracovat na něčem, co by normálně bylo hotovo za dvacet minut. Kdyby ten kolega byl aspoň trochu lidštější, měl menší paměť a nižší IQ a nejmenoval se tak divně – Acer Aspire – nemusela bych se před ním cítit tak ponížená a uražená. Ani má dobrá známá, která jinak ovládá skoro všechno včetně jógy, budhismu a šintoismu, umí čerpat energii z vesmíru a je veskrze pozitivní, tolerantní a mírná, se s „ noutbůkem“ nedohodla. Pár dní to sice zkoušela. Hladila ho něžně po monitoru, seděla u něho v pozici lotosového květu, při svých meditacích do něho přelévala sílu všehomíra a hovořila s ním citlivě a na úrovni. Když ho po týdnu příprav konečně zapnula, dělal si, potvora, co chtěl. Kašlal na jógu i na jemné zacházení. Samozřejmě, že ho opustila, ignoranta! Našla svoji starou kamarádku Tužku a přítele Papír a za hodinu byly firemní resty vyřízeny. Já nejsem tak pozitivní, ale zase se nerada vzdávám, takže jsem svému laptopu vyhlásila válku. Zatím prohrávám bitvu za bitvou, ale ještě jsem neřekla poslední slovo. To by tak hrálo, aby mě porazil takový nemoderní zaprášený model, bez reproduktorů a bez srdce! Bojuji dál, ale mám na to už jenom dvacet let. Pak jdu do penze. Naštěstí, počítače stárnou mnohem rychleji, než my lidé, takže – nejsem bez šancí…