Kafe uvařený než naběhne antivirák

„.. hey, hey, hey, have a nice day!“ řinčí můj mobil přesně 25 minut po šesté ráno a já se jako obvykle otočím na druhý bok a rukou se snažím nahmatat Jona. Se sílícím zvukem budíku si ovšem zklamaně uvědomuju, že vedle mě neleží nejhezčí chlap na světě a že místo jeho božského zadku svírám jenom studenej polštář. Otráveně se zvedám z postele, doplahočím se ke stolu a automaticky sahám po velmi ohmataném tlačítku on/off svého nablískaného broučka, které mi po ránu vždy zvedne náladu. Mám pouhých 30 vteřin, abych postavila na kafe a tak to zkušeně zvládám téměř světelnou rychlostí. Nedávno jsem si kvůli zefektivnení dokonce pořídila kávovar s extra rychlým ohřevem vody přesně za 3 sekundy. Někdy to všechno stíhám jen tak tak a vrhám se ke klávesnici, když akorát dobíhá test AVG, ale ten den, o kterém chci mluvit, jsem musela dát světový rekord, protože jsem u počítače srkala kafe ještě předtím, než naběhl operační systém a pracovní plocha. V době, kdy nabíhal antivirák, jsem polemizovala, zda už byl někdo zapsán do Guinessovky za vysokorychlostní výskok z postele, uvaření kafe a puštění počítače, to vše pod 25 sekund. Áááá, už tam byl Jon. Jeho zadek mi zabírá půl pracovní plochy a všechny ikonky mám sestaveny tak, aby ho pěkně rámovaly. Dokonce jsou seřazeny podle času používání pěkně od severu k jihu a od západu k východu přesně podle toho, v kolik hodin je zapínám. Čestné místo zaujímá ikonka Internet, kterou zapínám hned po spučtění PC a většinou okno do večera nevypínám, ale pro sichr jsem ji dala jako nejpoužívanější nahoru doprostřed, aby byla „po ruce“.
To ráno, o kterém chci vyprávět, však ani strategické umístění neodvrátilo katastrofu. Zrovna jsem se zabývala čtením prvních raních zpráv na svém oblíbeném webzinu, když se to stalo. Okno se samo od sebe vyplo. Bleskovým pohybem kurzoru jsem se vrhla na strategické místo a dvakrát poklikala na ikonku prohlížeče, ale ve stejný zlomek vteřiny sám od sebe začal kolabovat celý systém. Než jsem se mohla vzpamatovat, bylo všechno v háji a můj miláček s hrozivým zachrochtáním naposled vydechl. Nehodlala jsem hned ztrácet naději a optimisticky jsem prostě pustila počítač znovu. Nic. Ještě jednou, již se zřetelně zoufalým výrazem ve tváři.Nic. Ten zmetek se zmohl jen na výsměšné zablikání a zase se choval, jakoby nic. Tak jsem s ním zatřásla a zkusila to naposled. Ten srab už ani neblikl. Za chvíli se moje naštvání začalo v přeměňovat v nefalšované zoufalství, protože jsem si ani nestihla přečíst nejčerstvější zprávy a to je u komentátora událostí problém ne zrovna zanedbatelný. Co naplat, musela jsem sehnat informace jinak. Napadlo mě, že bych si mohla dojít pro noviny. Vzpomněla jsem si, že v našem byťáku je nějaký obchod, tam je určitě budou mít. Hodila jsem na sebe kabát a vyrazila výtahem do přízemí. Rozrazila jsem dveře masny a zvolala, zda mi mohou rychle prodat dnešní vydání Práva. Ten psychopat, co byl celej od krve, se na mě podíval, jak kdybych po něm chtěla diamanty nebo ropu a řekl mi, že musím vedle to trafiky. V trafice mi ta strašně protivná ženská řekla, že v neděli berou jenom Blesk a Aha a že jí zbyly nějaké včerejší. Polkla jsem poznámku, že s těma si leda tak může …. a rozčilovala se nad maloobchodníky, kteří očividně nejsou schopni zajistit ani tak základní věc, jako jsou aktuální denní výtisky. Domů jsem přišla totálně rozčílená a rozhodla se tedy místo obvyklého komentáře událostí napsat sloupek o neschopnosti malých obchodů zaručit dostatečný sortiment. Chtěla jsem usednout k notebooku a pustit Word a pak jsem si vzpomněla, proč že jsem to šla vlastně shánět noviny do krámu. Rozhodla jsem se teda psát ručně. Problém byl v tom, že jsem v celém bytě nenašla tužku ani nic jiného, čím by se dalo psát. Znechucená celou situací jsem se rozhodla udělat si volný den a napsat šéfovi smsku, že mi umřela babička (sakra,už podruhé). Poté jsem obvolala nejmíň 20 restaurací, abych se jich zeptala, jaká dnes nabízejí menu, protože na internet jsem se podívat nemohla. Nakonec jsem se rozhodla pro Italy, co jsou o dva bloky dál, rozvalila se na gauči a koukala na plakát s Jonem, nže mi donáška dovezla oběd. Po jídle mi bylo trochu líp a rozhodla jsem se přečíst si nějakou knihu. Sáhla jsem po rozečteném Jménu růže od Umberta Eca, ve kterém se bohužel vyskytuje nepřeberné množství latinských výrazů a já si samozřejmě nemohla žádná slova vyhledat v on-line slovníku. Nechápala jsem, jak lidi můžou číst knížku a zároveň listovat ve slovníku. Zkusila bych to, ale žádný slovník jsem v bytě nenašla. Ani za ledničkou a to se tvrdí, že tam najdete všechno. Do večera se ze mě stal úplný zoufalec. Eca jsem číst nemohla, protože jsem půlce textu nerozuměla a televizi jsem neměla, jelikož jsem se na všechno dívala na svém počítači, který teď docela mrtvě a bez známky života ležel na stole. Uznala jsem za vhodné uvařit si silný kafe a vyrazit třeba ven, i když jsem to bez znalosti povětrnostní situace a přehledu dopravní situace ve městě považovala za trochu riskantní. Nechtěla bych vjet do zácpy, aby se pak rozpoutala vichřice a zvrhla nějakej pořádnej kus stromu přímo na moji kapotu. Šla jsem si tedy dopřát jeden šálek vysokorychlostně uvařené kávy ale zjistila jsem, že kávovar na moje pokyny vůbec nereaguje. Zrudla jsem a byla připravená vzít extrasuper přístroj a mrštit s ním o zem, v tom mě napadlo namátkově zkontrolovat další elektronické přistroje v bytě. Nereagovaly všechny. Vyřítila jsem se okamžitě ze dveří, vyběhla schody a zazvonila na správce budovy, že mi v bytě nejde proud. Ten nepříliš ochotně sešel se mnou do přízemi, kde nahodil pojistky a já vyběhla v rekordním čase zpátky do svého bytu ke svému milovanému notebooku a za 30 vteřině se s úsměvem ve tváři kochala Jonovým pozadím.
Vzala jsem si také jedno ponaučení: „Mít náhradní baterii do notebooku vždy připravenou!“