Masturbace

Masturbace je sexuální aktivita, při které se žena, dívka nebo muž, chlapec sám sexuálně dráždí, obvykle až k orgasmu (autoerotika).

Při masturbaci se lidé vzrušují i erotickými představami. Masturbace nahrazuje nebo doplňuje pohlavní styk. Pro vzrušení se používají obvykle jen ruce, případně různé pomůcky. Masturbace je primárně vnímána jako náhradní aktivita k uvolnění erotického napětí v případě nemožnosti sexuálního styku s partnerem. Ve skutečnosti však lidé masturbují, ať mají partnera, či ne. Ženy si obvykle dráždí poštěváček, vulvu, pochvu (viz prstění), případně i prsa a další erotogenní zóny. Relativně často používají umělý penys, tzv. robertek (v anglicky mluvících zemí znám jako dildo). Muži si téměř výhradně rukou dráždí penys, případně i další erotogenní zóny.

Masturbace je přirozená sexuální aktivita. Sexuologové v současnosti zastávají názory, že člověku neškodí, naopak je obvykle považována za zdraví prospěšnou. Podle některých názorů může častá masturbace u mužů snižovat riziko vzniku rakoviny prostaty Na veřejnosti může být projevem exhibicionismu.

V minulosti byla masturbace kvůli velkému vlivu některých, k tomuto fenoménu netolerantních, náboženství zakazována (tabu). I dnes se podobné odsuzující názory v některých společnostech považují za správné. Naproti tomu v některých kulturách může být součástí náboženské sféry – tak tomu bylo u mužské masturbace např. ve starověkém Egyptě v návaznosti na tamní mýtus o stvoření světa bohem Atumem prostřednictvím sebeukojení.

Na konci 18. století švýcarský lékař Samuel Tissot prohlásil masturbaci za příčinu nespočtu fyzických i duševních chorob a zahájil snahu o její léčení, která pokračovala až do padesátých let 20. století. Dalšími významnými spisy o léčbě masturbace jsou anonymní Onania: or the Heinous Sin of Self-Pollution, and AU Its Frightful (1730), a de Bienvillova Nymphomania (1771) líčící potíže s furorem uterinus (běsem děložním). Metody léčby zahrnovaly celou škálu různých postupů od prostého svazování penisu chlapcům, nasazování nejrůznějších pásů cudnosti (včetně ostnatých, které měly chlapci způsobit bolest při erekci), až po ústavní léčbu, skotské střiky, elektrošoky či kastraci. V roce 1859 zkonstruoval E. T. Cramer mechanismus nazvaný aidousoter, který si chlapci museli povinně nasazovat na noc. U dívek se za prevenci či léčbu onanismu považovala klitoridektomie, chirurgická amputace klitorisu. Užívaly se svěrací kazajky, pouta a v extrémních případech pálení genitálií žhavým železem.