Mé kroky tavily podzimní listí v prach. S dalším nádechem tabáku jsem cítil, jak se z mých plic stává seschlé javorové listí. Odplivl jsem si vzteky nad sebou samým, zastavil jsem se. Stál jsem sám uprostřed lesa ve hnízdě jehličnanů. Poslední dobou bylo všechno okolo mne pichlavé a bodavé.
Pozoroval jsem svou slinu, jak lemovala ostrý kamínek a vpíjela se kamsi do nevinné země. Tak je to vždy. Nikdo nevlastní jahelníček z křemene.
Usedl jsem na vlhký pařez. Neubránil jsem se slzám, které se doslova milovaly s mými vráskami. Pronikaly i do těch nejmenších záhybů. Svět se přeci skládá z drobností. Mé oči zabrouzdaly na hromadu písmenek z vysypané klávesnice, která se mazlila s hlínou přímo přede mnou. Sotva jsem rozeznal rozlámané kusy starého přenosného počítače. Je to absurdní. V tu chvíli se mi všechno propojilo. Věděl jsem, co ta hmota prožívá. Muž, kterému jsem věnoval své srdce, si ze mě udělal jahelníček. Rozbodal mě, vymlátil ze mě všechna písmenka a odložil v lese. Díval jsem se na kus pohozeného plastu. Ležel tu zcela bezbranně a ranní rosa se mu zažírala pod kůži. Jakoby říkal: „Běž, já nemohu.“
Já věděl, že musím.