„Musim se pro ten notebook vrátit.. jak můžu vždycky zapomenout to nejdůležitější?“ stoupal po schodech ke vchodu činžovního domu.
Výtah stále neuvěřitelně stoupal. Sterilnost matně šedého kovu na stěnách se odrážela v zrcadlech za přerušovaného bledého světla problikávající úsporné zářivky (jako v nemocnici…nenávidim nemocnice…a nenávidim výtahy…ten stísněnej prostor…). Stěny se třásly, čísla pater na podsvíceném panelu s tlačítky se rychle měnila a když se ani v posledním patře výtah nezastavil, panel zhasl úplně. (..prorazil snad střechu?)
Zpocenou rukou rychle mačkal spínač s reliéfem zvonku, se zoufalstvím se stupňovala i rychlost stisků, košile se mu přilepila na záda, na palci praskl puchýř, jak ho namáčkl na vyvýšený okraj poplašného spínače. Ten posléze (..působením tlaku?) vyskočil a dopadl na modrošedý koberec, kousek od jeho pravé nohy. (..byl tolik opotřebovaný?)
V náprsní kapse jsem nahmatal mobilní telefon, přestože ve výtahu nebyl signál, „pouze tísňová volání“ vzbuzovalo naději, že mě někdo konečně dostane ven. Číslo se mi podařilo vyťukat správně až na třetí pokus. Netrpělivě jsem poklepával pravým chodidlem, díval se do stropu a skoro se vítězně usmíval. (…zvítězil jsem nad VÝTAHEM?!) To skončilo ve chvíli, kdy se ze sluchátka ozval jen obsazovací signál. Zkoušel jsem to do té doby, než se mi vymstil můj zlozvyk „nabíjet telefon v posledním tažení“. Ten zasranej křáp se vybil.
Bušení do roztřesených stěn stále jedoucího výtahu vystřídalo po pár minutách ticho. Absolutní ticho, narušené jen zářivkou, která začala bzučet a blikat ještě rychleji než předtím, při každém rozsvícení dávala na odiv mrtvá těla much uvnitř krytu z mléčně průhledného plastu. Pohled na to mě donutil k hysterickému smíchu, paralela mezi mnou a tou mouchou mi přišla více než směšná. Na následujících pár vteřin spočinul můj zrak na jednom ze zrcadel, kterými byl výtah obložen. Několikrát jsem zamrkal, protřel si oslněné oči, které mě pálily, mezi jednotlivými probliky jsem viděl cizí tvář. Její výraz se měnil v pobavený škleb. Nevykřikl jsem. Jen jsem cítil jak mi bušení srdce prostupuje celým tělem, tepání v ušních bubíncích mě ohlušovalo. Při dalším rozsvícení zářivky zůstal v zrcadle jen odraz mé zpocené tváře. Sedl jsem si do rohu pod ono zrcadlo, abych na něj neviděl. Snad jsem na chvíli usnul, procitl jsem až když se stěna, o kterou jsem byl opřený začala sunout k té protější. Zmateně jsem tikal očima z jedné stěny výtahu na druhou, stále více jsem zády tlačil na stěnu a přesto, že se bez ustání přibližovaly, nedosáhl jsem na tu protější nohama, abych jí odrazil. Můj strach umocňovalo blikání světla a bzučení (..mrtvých?) much uvnitř, nad sebou jsem uslyšel chrastění a to, co jsem viděl, když jsem zvedl hlavu mě donutilo křičet, mezi pohybujícími se stěnami se ke mně přibližoval stop, který se s šíleným hlukem uprostřed rozerval náporem tlaku, což utlumilo světlo úplně. Věděl jsem, že po tomhle přichází už jen konec, křičel jsem, zacpával si uši a choulil se ve tmě u jedné z prohýbajících se stěn, čekal, až mě zavalí kusy rozervaného výtahu, který se trhal po celém jeho obvodu.
Ticho. Výtah zastavil.
Chvíli mi trvalo, než jsem si toho všiml. Snad až když se otevřely těžké dveře v mezipatře se zvonivým tónem, vybízejícím k vystoupení. Pomalu jsem otevřel oči, hlavu jsem ale nechal položenou v horkých dlaních složených na kolenou. Potřeboval jsem se uklidnit. Byla mi neuvěřitelná zima, mokrá košile mě chladila tak, že mi na rukou vystupovala husí kůže, lepila se mi na záda. Sesunul jsem se na podlahu, sykl bolestí ozývající se v achylově šlaše, cítil pach svého potu.
Po chvíli se s rozvážností zvedl, stále se rozhlížel, aby si všiml detailu, zvuku, čehokoliv, co by mohlo vysvětlit to, co zažil, ten nekonečný čas strávený uvnitř. Nic se nestalo. Upravil si pokřívanou kravatu a sako, zkontroloval signál na mobilním telefonu a opřel se o stěnu. „Najednou funguješ, co, ty sráči.“
V náprsní kapse nahmatal placatku a zhluboka se napil. I po léčení jí nosil stále s sebou. Kdyby náhodou… Jako by se nic nestalo, utírajíce si pot z čela a krku kapesníkem s modrým lemováním odcházel. Kamkoliv, jen pryč od toho příšerného místa.
Dveře výtahu se pomalu s lehkým zvukem o sebe se třících kovů zavíraly, bledé světlo zářivky u stropu stále osvětlovalo zrcadla tvořící stěny, tlačítko se symbolem zvonku už neleželo na zemi, ale bylo na svém místě jako včera, před měsícem nebo před půl rokem. Po stěně stékala kapka potu přímo k rozbředlé sněhové šlápotě na modrém koberci se šedým vzorováním. Mrtvé mouchy v poklopu už nebzučely, jen poklidně kazily sterilní dojem interiéru a v zrcadle, přímo naproti dveřím, se pokřiveně usmíval odraz muže v propocené košili, dokud se dveře nezavřely úplně…