Vešla jsem do pokoje, kde u stolu seděla babička nad rozevřenou knihou a její oči zaujatě létaly po řádcích.
„Ahoj babi, co děláš?“ zeptala jsem se.
„Čtu, copak to nevidíš,“ odsekla mi babička.
„No, to vidím, ale vždyť na mě nemusíš hned tak zhurta.“
„Já vím, promiň. Jenže mě trochu naštvalo, že už zase v trafice neměli ten můj oblíbený časopis.“
„Aha, ale vždyť jsem Ti říkala, že se můžeš kouknout na internet, tam těch drbů najdeš spoustu,“ řekla jsem.
Podívala se směrem k mému notebooku, zamračila se a řekla: „S tím pekelným strojem nechci mít nic společného a navíc – jakých drbů, co to máš za výrazy? Já tomu říkám zajímavosti z kultury,“ poučila mě.
„Zajímavosti z kultury,“ opakovala jsem si v duchu a chtělo se mi hrozně smát.
„No, dobře, dobře, ale na netu najdeš spoustu zajímavých věcí z různých oblastí, které Tě zajímají – např. z literatury, historie, hudby, přírody a já nevím, z čeho všeho. Když by ses naučila alespoň pár základů na počítači, mohla bys psát a posílat zprávy, pouštět si hudbu, filmy, prohlížet fotky, číst knihy, shánět nové recepty atd. S notebookem můžeš být v kontaktu se svými kamarádkami, které jsou také připojené na internet. Můžete si nejenom psát e-maily, ale také se slyšet i vidět a taky …,“ už jsem nedořekla, babička mi skočila do řeči.
„Počkej, vidět i slyšet?“ zeptala se zaujatě.
„Samozřejmě, chceš to zkusit?“
Chvíli váhala, ale pak řekla to své rezolutní: „Ne!“
Tím naše debata o notebooku skončila.
Tu noc jsem nemohla spát, pořád jsem se převalovala na posteli a spánek se mi vyhýbal obloukem. Vstala jsem a šla se do kuchyně napít. Zhasla jsem a chtěla jít už zpátky do postele, ale náhle jsem z obývacího pokoje uslyšela zvláštní zvuky a něčí nezřetelné brblání. Pomalu jsem přistoupila ke dveřím, stiskla kliku a pomalounku otevřela dveře.
V pokoji byla tma, až na malé světlo baterky, které běhalo nejen po zdech, ale především po mém notebooku, na kterém náhle setrvalo úplně.
„Zloděj,“ špitla jsem jen tak pro sebe a nohy mi ztuhly strachem. Pak jsem spatřila čísi ruku jak tluče do klávesnice.
„Co to dělá?“ pomyslela jsem si. Nevím, kde jsem vzala tu odvahu, ale najednou jsem slyšela sama sebe, jak do tmy křičím: „Policie, ruce vzhůru!“ (Nevím, proč mě napadla zrovna tahle věta.) Ale asi zabrala. Zloděje to vyděsilo natolik, že se mu z hrdla vydralo jen podivné vypísknutí a baterka vyletěla do vzduchu.
Já jsem rychle přiskočila k vypínači a rozsvítila. To, co jsem spatřila, mě doslova šokovalo.
Na koberci na zádech ležela babička v noční košili a se stále ještě vyděšeným výrazem na mě začala řvát, co blbnu, že prý málem dostala infarkt, jak se mě lekla.
„Nezlob se, babi, ale co to tady v noci vyvádíš?“
Vysvětlení bylo prosté. Babička si prostě nechtěla přiznat, že něčemu nerozumí nebo něco neumí. S počítačem by se naučila ráda, už kvůli kamarádce Aničce, která se jí chlubila, jak posílá vnoučatům e-maily, ale bylo jí hloupé se nás ptát, a tak se rozhodla, že se to naučí sama a nejlépe v noci, abychom o tom nevěděli a mohla nás pak překvapit. Nechtěla nás vzbudit, tak si vzala baterku, jenže notebook neuměla ani pustit, tak začala zuřivě mlátit do klávesnice, přičemž mi kromě zloděje, připomínala také datla, tedy – až na tu baterku a noční košili.
Ale teď už hrdost musela stranou. Vzali jsme si babičku, jak se říká do parády a nyní, po půl roce je z ní úplný počítačový profík. Tedy – skoro.
Dokonce o té své noční příhodě napsala i Aničce a jak jinak, než přes e-mail a moc si pochvaluje, že ušetří na dopisních známkách. A když někdy potřebuje někam zajet a nikdo z nás ji tam zrovna nemůže odvézt, tak pro ni není žádný problém najít si na internetu v jízdních řádech ten správný spoj.
Dlouho do noci vydrží sedět se sluchátky na uších před obrazovkou, ze které se na ni usmívá její kamarádka Anička, taktéž vylepšena sluchátky s mikrofonem a společně brebentí a brebentí…
Prostě babička, i přes svůj věk, se s notebookem skamarádila poměrně rychle a řekla bych, že jí život změnil docela hodně, samozřejmě k lepšímu.