S příchodem jara vylepšuje ostošest uvařená vajíčka, jakoby ta bílá byla pro ni najednou fádní.
Mužská část rodiny plete pomlázky a ženská část štrikuje žlutá kuřátka, čepičky a kloboučky, které budou slušet obarveným vajčkům.
Začátkem prosince vítá básničkou a štamprličkou svatého Mikuláše a koncem měsíce zavírá dveře před snaživým Dědou Mrázem z Východu a slušně, leč důrazně, doporučí akčnímu Santovi ze Západu ať jde – s díky – raději do sousedního paneláku.
U Musílků naděluje Ježíšek.
Dlouho po velikonočních svátcích a krátce před svátky vánočními každoročně přichází další, tentokrát nechtěný rituál – chřipková epidemie.
Stůňou. Kašlou a kýchají. S chřipkovými viry bojují stejně urputně, jako táborité a sirotci v bitvě u Lipan. Jsou všichni za jednoho a jeden za všechny. Překvapivě nejlépe si vede nejstarší člen rodiny, děda Norbert. Byť chronicky nemocný, neztrácí svůj pověstný humor ani poťouchlý úsměv. Podezřívají ho, že se na období chřipky těší.
Kdy jindy je má všechny celý den doma pohromadě?
Kdy jindy vidí maminu ve vytahaném triku s výjevem růžovolících baculatých prasátek?
Tričko kdysi máma vyhrála v tombole hasičského plesu a navléká se do něj jen tehdy, když má noční košile skrznaskrz propocené.
Kdy jindy táta Musílek, dědův syn, vydrží poslouchat vzpomínání na děvčata, která dědeček proháněl na venkovských tancovačkách, vzpomínání na staré dobré časy, kdy rádio každodenně vysílalo nekonečný seriál „Jak se máte Vondrovi?“ a stesky nad tím, jak se žije se zbytnělou prostatou?
Zlomyslná chřipka stmelí i ostatní obyvatele domu, v němž Musílkovi žijí. Ti se naráz ocitnou na jedné lodi stejně tak, jako český národ v listopadu osmadevadesátého. Jen zacinkat klíčky…
Klíče zatím rachotí v přízemním bytě bezdětných manželů Peterkových. Crrr. Pečovatelská služba jim přiváží oběd.
Bodrá obyvatelka garsonky, paní Matyášová, uděluje osvědčené „babské“rady: kolik lžiček medu do hrnku vlažného čaje a jak často kloktat solný roztok. Detailně popisuje jak umíchat majoránkové máslo a vyrobit bramborový zábal. Dme se pýchou, protože získala vděčné posluchače v podobě smrkajících a kašlajících sousedů.
Jako mávnutím kouzelného proutku jsou zapomenuty sváry mezi Maříkovými a Honzou Čírkem, klavíristou a těžkým alergikem v jedné osobě. Zasmušilý umělec je alergický snad na všechno – od rozkvetlé jarní louky po politickou scénu. Chřipkový virus se ho drží hodně dlouho. A po celou tu dlouhou dobu mu matka Maříková obětavě nosí v kastrůlku domácí teplé obědy.
A všichni svorně chovají v úctě paní magistru Karlu, solventní majitelku lékárny „ Zatoulaná kočka“. A že paní Karlička kočkou opravdu je. Všeho do času. Jakmile je vyhlášen STOP stav
záludnému viru, opět hudrají na drahotu léků a žehrájí nad neomaleností faramceutického průmyslu.
Po dobu „chřipkové krizové existence“ se Musílkovic doma chovají ryze demokraticky. Losují, kdo půjde s odpadky. Los padl na dědu a ten, když v mezipatře potká vdovu Matyášovou, si připadá jako hrdina moderní doby a don Quijote de la Mancha zároveň. Děda pokašlávající. Nemocný. Přesto obětavý. Zbavil rodinu zápachu z hnijících banánových slupek.
Stmívá se. Dům pozvolna usíná. Občas zabliká monitor počítače či televizní obrazovka.
Nastává další horečnatá noc…
Tak tohle je každoroční virový karneval jedné rodiny jednoho paneláku.