Můj přítel notebook

Proto mě po spuštění notebooku vítá hned tahle zpráva. Ano, mám dnes narozeniny, proto běží jedna za druhou.

„Hodně štěstí potvůrko, ať se máš líp než do teď“

„Happy Birthday to you …“

„Tak si dnešek užij a ne abys chlastala …“

„Hodně štěstí milované tetičce …“ moje slaďoučká neteř si vzpomněla

„Všechno nejlepší k osmnáctinám…“ (Ano, je mi osmnáct, už několik let. Rozhodla jsem se totiž, že  mi bude osmnáct už navždy a moji přátelé to respektují).

Á tady máme dokonce jedno zvukové blahopřání. No to si musím hned pustit. Nu a z noťásku se line přijemná hudba a hlas Ondřeje Hejmy “ …. dávno tě pod kůží mám…“ Ano, je to i o mně, nejen pro mě.

Konec zábavy, musím do práce. Otevírám redakční systém a začnu tvořit. Copak nám nesou agentury? A jéje … zase jsme zaplaveni tím co udělali či neudělali v Superstar, jak jinak. Ne, nevyčítám jim to. Jsme jen otroci zájmu veřejnosti. Veřejnost chce Superstar? Má ji mít. Chce vědět s kým právě má problémy Vendula Svobodová? Dozví se to. Veřejnost zajímá s čím zase přišel Pomeje, jen aby protlačil do médií svou ženu Bartošovou? Dáme jim toho plnou nůši.

Prokousat ze zprávami agentur je někdy hodně složité. Chrlí jednu informaci za druhou, jen abychom právě od nich nakoupili. Nejvice mě fascinují zprávy o tom, co zase vyzkoumali vědci. Na těch zprávách vysloveně ujíždím. Až se podruhé narodím chci být vědec. Některé agentury posílájí i zprávy mailem…

No vidíte – mail! Ten jsem ještě dnes neotevřela a tam mě čeká další porce perné práce. Honem to napravím a … Když se přebrodím „milionem“ spamů, tak si konečně přečtu, co se zase děje důležitého. Jen s velmi mírným zájmem čtu desítky tiskových zpráv, které zaplavují všechny redakce. Tisková zpráva je vlastně něco, co je ve skutečnosti reklama, ale tváří se to jako informace. Některé jsou povedenější, některé méně, ale je pravdou, že se i mezi nimi najdou takové, které se publikovat dají.

Pár článků od autorů. Díky bohu mám teď dobré autory, tak se moc rozčilovat nemusím. Tedy kromě rozčilování se s autorem, co pro nás dělá motorismus. Možná proto, že je to chlap, tak nemá nikdy práci včas hotovou a odevzdanou. Nejvíc mě umí dojmout, když mi pošle desítky fotek s tím, že si je mám upravit, než on napíše článek. Naštěstí mám na svém notebooku i grafické programy a photoshop, takže to není zase až takový problém, ale práci chapec tedy neodvádí dobrou. (Od něj bylo i to první dnešní blahopřání – „Ahoj vzteklinko.“)

Po dopoledni stráveném prací bych si mohla dopřát nějaký slušný oběd. Najedu na stránky a vybírám si restauraci, která mi přiveze oběd. Dnes si dáme třeba indickou. Nu a když máme ty narozeniny, tak si necháme přivést i nějaký hezký dortík z cukrárny.

Přivezou mi oběd právě když se mi syn vrací ze školy.

„Máš mail od paní učitelky v poště,“ hlásí rovnou ve dveřích. Copak zase asi provedl? Naštěstí je má obava zbytečná. Synek neprovedl nic, to mi jen paní učitelka posílá seznam věcí které mám nakoupit, protože jsou do školy potřeba. Rovnou najíždím v prohlížeči na školní potřeby a nakupuji.

A když už jsem v tom, tak hned taky objednám opraváře na pračku, která se mi o víkendu pokazila. Mají jednoduchý formulář a mám s tou firmou ty nejlepší zkušenosti, takže proč ne. Jenže jsem  mezitím s kamarádkou na chatu o tom mluvila a dohodly jsme se, že je lepší zřejmě koupit pračku novou a tuhle nechat jako záložní. Takže to tak asi udělám.

Odpolední práce zvládám rychle. Musím spěchat. Slibila jsem synkovi, že si může pustit na mém noťásku film, který si přinesl od kamaráda a pak si bude chtít asi zahrát Half Life, nebo možná Need for Speed. Teď vážně nevím co je právě u něj v kurzu.

A je večer. Od osmi hodin máme raid. Jdu s dalšími dvacetipěti lidmi dobývat bosse do dungeonů pro čest a slávu naši guildy. Jedná se o onlinovou hru, kterou hraju už roky a která mě moc baví. Mám tam další spoustu svých virtuálních, přesto však dobrých přátel.

V hluboké noci zavírám svůj notebook a jdu spát. Otevřu jej hned ráno. Bez něj si totiž už nedokážu svůj život představit.

---