Ano, je to riskantní dělat nové věci a brát život pouze jako přítomnost. Ale jak může člověk růst, když ví, že každý následující den bude jako ten předchozí? Když zná všechny odpovědi ještě dříve, než byla položena otázka? V tom případě nemůže být o růstu řeč. Když si proberete svůj život, na jaké věci nejraději vzpomínáte, co ve vás zanechalo nejhlubší vzpomínky? Nebyly to snad věci spontánní a neznámé? Nebo když se podíváte na svůj život a chvíle, kdy jste byli šťastní, tak se vám snad vybaví něco z denních stereotypů? Může štěstí znamenat, že každé ráno jíte stejné vločky ze stejné misky, jezdíte stejnou cestou do práce, vaříte stejná jídla a v obchodech víte, ke kterému regálu zajet, abyste si koupili stejné potraviny? Ano, jsou to jistoty, spousta jistot a některé jsou i potřebné, ale podstatná většina z nich je hloupá a zbytečná. Můžete si v poslední den roku říct, že jste prožili 365 krásných dní…a nebo jste prožili jen jeden den 365 krát?
Štěstí úzce souvisí s riskováním stereotypu, s poznáváním nových věcí. Strnulá nehybnost nikdy nikomu štěstí nepřinesla. Každý den můžete prožívat kousek štěstí, i když jsou to jen maličkosti. Přeci je tolik neznámých jídel, které člověk může ochutnat, míst, která může navštívit, lidí, které může potkat, věcí, které se může naučit…uniknout na chvíli ze stereotypu a užít si kousek štěstí.
I v lásce je nejšťastnější období to, když se lidé na počátku poznávají, odhalují všechny kouty partnerovy duše, všechny jeho krásy i roztomilé nedokonalosti. Všechno je nové, vzrušující, ať už je to milování či obyčejné pozorování milovaného člověka, jak jemně oddechuje při spánku. A proč lidé od sebe odcházejí, i když se mají třeba ještě hodně rádi? Možná, že ve stereotypu vztahu, který většinou nastane, v jistotách, které podvědomě hledáme, se cítíme v bezpečí, ale chybí nám jedna podstatná věc…růst. Když nerosteme, jsme mrtvý. Když vztah žije pouze ze stereotypů a jistot, tak je mrtvý. A touha člověka, byť třeba jen podvědomá, je jít dopředu a ne přešlapovat na místě. A tak opouštíme své vztahy, abychom mohli poznávat jiného člověka, ochutnat trochu jiný život a nabýt nových zkušeností. Časem dojdeme i v dalším vztahu do stereotypu a budeme toužit po nových zážitcích a bude to stále dokola. V čem je chyba? Člověk čeká od svého vztahu stále něco nového, ale všechno vlastně záleží na něm a na tom, jak se odevzdá každodennosti a jistotám. Když jsou dva spolu a každý den naruší stereotyp nějakou maličkostí, jednou za čas se vrhnou do neznáma a budou si užívat prozkoumávání nových věcí, pokud neustrnou, budou společně prožívat štěstí ze zážitků…tak je pravděpodobné, že spolu prožijí dlouhý a spokojený život.
Z vlastní zkušenosti mohu říct, že jsem poznala člověka, mému srdci velice drahého, ale náš vztah se nedožil ani osmi měsíců, přesto, že jsme se velice milovali a chtěli se vzít. Když na to koukám zpětně, potřeboval žít svůj život mezi jistotami, tam mu bylo nejlépe. Nemohla jsem mu dát jednu pro něj velmi důležitou, tak jsem se pro něj stala jednou velkou nejistotou a to neskousl, přestože mě moc miloval. Neměl odvahu na lásku, riskovat, žít. Chtěl vědět do detailu, jak se bude náš život vyvíjet, co ode mne může čekat. Pořád si nebyl něčím jistý a chtěl jistotu ode mne. Ale já nejsem pojišťovna, jsem člověk a vím, že jedinou jistotou života je smrt. A pokud má někdo potřebu se přesvědčovat o své lásce k partnerovi tím, že si napíše na papírek jeho pro a proti, tak je jisté, že musí obhajovat své city sám před sebou. Takový člověk prostě jen umírá, sice bezbolestně, ale jistě. A hezky to uzavřel tím, že se třeba potkáme v příštím životě v lepším okamžiku. Jenže já, já žiju TEĎ.