Školní sraz:
Setkání po několika letech,nemohla jsem se dočkat,strašně moc jsem se těšila.Pevně jsem doufala,že tam nebude on!Ten co se mi snažil ublížit tím pro ženu vůbec nejhorším způsobem….Trošku jsem váhala zda na sraz jít či raději zůstat doma.
Odhodlání:
Půjdu tam!Rozhodla jsem se,je to již za pár hodin.
Tak mi můj přítel Marek navrhl,že mne na sraz odveze autem.
Před restaurací mě vysadil , šibalsky políbil na ucho a pohrozil: ,,A Buď hodná!“
Pochopitelně věděl o mém dávném školním románku se spolužákem Patrikem.
Tak jsem tu:
Jen jsem vstoupila do dveří,jako by se smazaly roky,kdy jsme se neviděli.Rázem z nás byli znova nadšené a rozjívené děti.Oživovali jsme téměř zapomenuté historky,víno i pivo tekly proudem.Kolovaly fotky,třídní učitel Petr se chlubil vedením úspěšné firmy,ředitelka Blanka nás zaskočila coby ,,již znovu matkou“ už třemi potomky a šedá myška Jana překvapila vlastním kosmetickým salonem.
Setkání s Patrikem:
No a moje dřívější ,,láska“ Patrik ? Škoda slov srdíčko mi rozcválalo tryskem,jen když se vedle mě posadil.Na první lásku se nezapomína,že ?!
Nikdy jsme si vlastně neřekli proč jsme se po škole rozešli stroj času,který nás přenesl o pár let zpět,však nedokázal přibrzdit čas reálný a začala se neúprosně blížit půlnoc.Ti co bydleli od restaurace příliš daleko se rozhodli zůstat až do rána,mně jel ale téměř k domovu noční autobus.
Já už odcházím:
,,Škoda,že už tu nemůžeš zůstat“ Loudil Patrik,který měl zamluvený pokoj. ,,Ani domů tě neodvezu,vždyť jsem pil.Na zastávku tě ale samotnou jít nenechám“ rozhodl.
Vyměnila jsem si pár telefoních čísel s lidmi,které jsem během té doby ztratila z dohledu.
Oblékla si svůj růžový svetr a se svým ,,školním princem“ se vydala k autobusu.
Krásná síla úplňku:
Z černého nebe na nás svítil kulatý měsíc a nad námi zářilo milion hvězd.
Tajemná záře úplňku nádherně osvětlovala krajinu,kdyby to někdo namaloval bylo by to cítit obrovskou romantikou.
V budce zastávky mě náhle opilí Patrik přitiskl ke stěně a začal mě líbat.,,Martino,Martinko.už je to tak dávno“ šeptal se zrychleným dechem.
I ve mně bojovali dva tábory : krásné vzpomínky ze školy a čistý rozum.Zářící reflektory blížícího se autobusu nás oba probudily z chvilkového poblouznění,naskočila jsem do otevřených dveří,zamávala a rozjela se směrem k domovu.
Za jízdy jsem si oddychla,že to nakonec dobře dopadlo.Jistě bych si tu něžnou chvilku s Patrikem pak hrozně vyčítala.A jak bych se pak mohla podívat Markovi do očí.
Blížím se k domovu:
Noční autobus který tuto trasu ujede ve dne za 20 minut,jede již skoro tři čtvrtě hodiny.Staví na každé ,,díře“.Něco málo po jedné jsem se tedy blížila ke své zastávce.Chvíli jsem zaváhala jestli nemám zatelefonovat Markovi,že už se blížím k domovu,ale pak-možná vinnou lehké výčitky kvůli milostné etudě s Patrikem-jsem usoudila,že nechám přítele raději spát.
Už jsem skoro doma :
Autobus mě s několika lidmi ,,vyhodil“ na kraji parku .Mám to pět minut přes parčík a patnáct když to oběhnu kolem,a jsem v postýlce u Marka,počítala jsem v duchu.Několik nočních cestujících zamířilo ze stanice k parku.Jde nás tudy víc,není se čeho bát,pomyslela jsem si a s ulehčením se vydala za nimi.Po několika krocích se však oddělili.Na moment jsem znejistěla:Nemám se raději vrátit a obejít si to ?
Osamocený člověk ze skupinky si sedl na bobek a zavazoval si tkaničku.
Přidala jsem směrem k domovu přes park.
Kroky za mnou pleskaly po asfaltové cestě,rozléhaly se ztichlým parkem a moje intuice byla na poplach.Rozběhla jsem se ale blížející se kroky byli stále více slyšet.
Prosííím nechte mě!!!!
Obrovská zpocená ruka mě chytla pod krkem. ,,MLČ“ řekl chlap,který jak mi postupně docházelo,seděl přímo za mnou v autobuse.
Prosíím Prosíííím,neubližujte mi.Vemte si peníze,mobil dám vám všechno,třásla jsem se strachy.
,,DRŽ KLAPAČKU A ANI SE NEHNI“ Při pohledu do jeho studených očí jsem hrůzou ztratila dech.Stejně jako předtím kolikrát ve snu jsem chtěla křičet,ale nevydala jsem ani hlásku.Snažila jsem se utíkat,ale nemohla jsem se ani pohnout,
Vlepil mi facku a pod nosem jsem ucítila horký potůček nasládlé krve.
Povalil mě.Loktem mě tiskl k zemi a druhou rukou mi serval šaty.Pak na mě padl celou svou vahou jako páchnoucí pytel splašků.
Ostrá bolest…..
Chrochtal a sípal z jeho odporného dechu se mi zvedal žaludek a začala jsem se dusit.Marně jsem se snažila od toho děsu odpoutat.Když jsem se chystala loučit se životem,hlavou mi prolétl celý život.
Ticho
Pojalo mě milosrdné bezvědomí.
Ten hnus ze sebe nesmyju:
Probrala sem se.Vedle mě nebylo nic víc než moje roztrhané šaty.
Mozek jako by přestal fungovat…
Pamatuji se že jsem si upravovala vlasy,jako by na tom v tu chvíli záleželo.
Zabalila jsem se do svetru a vydala se k domovu.
Mám vzbudit Marka ?Mám volat na policii ??Snažila jsem se logicky myslet.
NE!! To se přece nesmí nikdo dozvědět.Taková hanba,hnus,špína..vždyt by se na mě nemohl Marek ani podívat.
Po špičkách jsem se doplížila do koupelny,zamkla se a sklonila hlavu k záchodové míse,bylo mi zle,třeštila mi hlava.
Proč já? Otázka doprovázená vodopádem slz..Proč se to muselo stát právě mě ?
Vlezla jsem do vany a snad hodinu jsem se drhla mýdlem a kartáčem,ale špinavý pach násilníka se nedal smýt.
Musím si promluvit s Markem:
Odpovědí na Markovi otázky ,,Jaký byl večírek“ jsem se snažila vyhnout.
Jakýkoliv jeho dotyk mě vnitřně roztřásl,v noci jsem nemohla spát, z chůze po parku jsem měla panický strach.
Moje nálady se střídali jako na tobogánu,už jsem nemohla dál.,,Musím mu to říct“
Nemohla jsem se mu ani podívat do očí¨.
Pomalu jsem se k němu otočila,oči zalité slzami.
,,Někdo mě znásilnil“ vypadlo ze mě.,,Kristepane“vydechl a pevně mě objal a já se mohla poprvé stulit do bezpečného klubíčka na jeho klíně.Něžně mě pohladil po vlasech,konečně to bylo ze mě venku a tu noc jsem mohla klidně usnout.
Potupa výslechu:
Pozdě,ale přece jsem šla na policii a jen díky Markovi jsem se tam nesložila.
Netaktní,necitlivý policista se mě zeptal ,,A co si myslíte,že jste mohla očekávat ?Trmácet se v jednu ráno sama parkem“
Ten mladičký policista mě svým komentářem odradil a já se rozhodla opustit policejní stanici.
Chci začít znovu:
Vím že nejsem s mým trápením úplně sama,mám pro co žít dál,všichni lidé nejsou lhostejní.Hodně mi pomohl můj přítel Marek,ale nakonec pomohla i policie a když toho ,,násilníka“ dopadla mohla jsem jít dál…a pomalu zapomínat,i když na tohle se vlastně úplně nikdy zapomenout nedá.