Citová prázdnota

Jsem unavená. Mám spoustu práce a ještě jsou ta odporná horka. A tak není divu, že se propadám do různých depresí. Například dnes mě napadlo, že nemám ve svém životě dostatek lásky…

„Jsem tak nějak citově prázdná…,“ sděluji ve dvě ráno svému muži, který se už mezitím chumlá v peřinách.

„Tak pojď sem a já tě naplním,“ chlípně plácá ten zvrhlík na místo vedle sebe v posteli.

„Ty tomu nerozumíš, ja bych si o tom potřebovala promluvit, víš jako…“

„No víš co, tak si o tom přemýšlej, intelektuál jsi v naší rodině ty. Já jdu spát, ráno musím do Kolbenky. Jo, a zhasni, ty tvý filozofický patlanice se ti budou lépe motat po tmě.“

V zápětí usnul. Takže můžu se urazit, můžu se neurazit a tiše se trápit, můžu si pustit TV, ale tam už teď nic nebude, můžu si jít lehnout, ale budu se převalovat a úpět nad svým strašlivým osudem.

Kdybych se nechala zlákat včas na „naplnění“, tak už bych teď spala taky. Vždycky po tom spím jako mimino. No jo no…