Pěnkavy, laškovně poskakující z větévky na větévku, dotvářely neustálým pohvizdováním malebnou atmosféru jednoduché krásy venkovské přírody. Slunce, které již mělo nakročeno za obzor a barvilo se ruměncem, jako by bylo podpíráno do nebe se vzpínajícími dlaněmi stromků, křovin, chrástů a jiné flóry, kterou na svém hřbetě nesou kopečky, kopce a hory. Nu a právě ve chvíli kdy se chce v tomto pozemském ráji okouzlený člověk nadechnout sladkého vzduchu, ulpí mu v ústech pachuť kouřových zplodin starého dvoutaktního motoru, jehož řev řeže celou tu krásu na kusy. Je to řev motoru ze starého Trabantu, který vulgárně trčí z vozítka podomácké výroby, z takzvaného vesnického traktůrku, jenž si to solí po polňačce vstříc novým dobrodružstvím a zejména zemědělským výtěžkům. Právě tady začíná příběh našeho hrdiny, mladého, neohroženého, prostého Františka, chcete-li Fanouše, Fanuša, Fanóša či Francka. A cože to vlastně zažil ? Inu, ponechejme ho ať nám svůj „Valachian Dream“ povypráví osobně…

Tož jak bych Vám to tento, no.. povyprávjal. Valil sem si to na tratkóře jako každý  večer z pola přes horu a najednúc mňa tak napadlo že sem sa už dlůho nebyl podívat na škarpu, kde sa vyvážajů šecky ty bordele z dědiny aj z města. Šak to každý ví že na škarpě sa dá najít ledacos. Třebas také šrůbky, hadice, plechy, kolečka, táčka, růry, dráty no a aj ten motor sa někdy podaří. Tož ten můj traktór už skřípe a zdechá, hodila by se mu nějaká ta sůčástečka. Tož zahnu a vezmu to přes lesisko k té škarpě. Co to nevidím, šak včíl tu moseli byt nějací měšťáci, páč tolikého fajnového zboží sa hned tak nevidí. Jak sa přehrabuju, hledajůc nějaků tu prkotinku dom narazil sem na cosi divného. Taká plastiková deska, sice oškrkaná, ale ináč sa leskla, když sem ju chtěl zkusit ohnůt tož sa to otevřelo a hledí na mňa jakési udělátka  a knoflíky. To asi bude něco pro našeho elektrikářa, pravil sem si a už s tím utěkám za Lojzů. Nastartoval sem traktor a než sem dojel do dědiny tak byla pomálu aji tma. Doběhnu za Lojzů do hospody a hned mu to ukazuju. Celá hospoda sa zběhla ke mně a dívali sa na tu divnů věc.  Jozef praví „To bude asi něco do elektrických hodin“, „ale houby“ kontruje Jura, „já si myslím že to bude karkulačka“. „Chlapi“ přeruší lomoz kumpánů Lojzek. „Já si myslím že to je ten kompijůtr“. Šeci sa začali chlámat. „Šak počítač ten kurňa mosí mět aj tu televizu ne?“, „To by sa tam nevlezlo šecky ty elektrony a elektrónky“ a tak podobně podivujů sa chlapi. Lojzek s vážnou tváři ale stále tvrdí že je to počítač, dopije pivo aj štamprlu slivovice a jde dom, že sa na to podíve. Ráno už u mňa zvoní a strká mně to, že stačilo přiletovat cosi vzadu a už to jede. Tož když sem jel po snídáni na pola, vzal sem si to sebů. Svítí to, píše to, on asi ten Lojzek mněl fakt pravdu, to je fakt počítač, taky že má vzadu cosi jako Compůter napsané. A tož to sa mosí vyzkůšat co taká věc umí…

Ten den jsem mnoho práce na poli neudělal. Zjistil jsem že se můžu připojit přes WiFi síť z města na internet, kde najdu vše co jsem ve škole zanedbal, pobavím se, vzdělám a zkrátka, celý svět mám na dosah. Pochopil jsem spoustu věcí, jako například to, že se na pole dostanu mnohem ekologičtěji na kole a notebook se mnou může prakticky kamkoliv.  Naučil jsem se vyhledávat informace a rychle jsem dohnal to co jsem ve školních letech zanedbal. S notebookem mám i z naší malé vesnice na dosah celý svět.  Začalo se mi dařit a dokonce jsem se rozhodl jít na školu a dodělat si maturitu, zkrátka když mám tak šikovného pomocníka, půjde to snadno…

Pěnkavy laškovně poskakující z větévky na větévku teď  neruší nikdo. Koneckonců, jediný traktorista který dříve touto cestou jezdil  je nyní inženýrem v nedalekém městě…