Již od dávných časů děti rádi naslouchají pohádkám o dracích šlehajících oheň, nestvůrách, obrech, dobrých či zlých a jiných bájných stvoření. Často se zdá, že většinou vznikly jen ve bujné fantazii svých vypravěčů. Jak se ale říká: "Na každém šprochu, je pravdy trochu". Podívám se tedy trochu blíže co a jak vedlo ke vzniku podobných lidových legend o obrech a dracích.
Už ve starém Řecku, v době kdy Homér napsal svůj epos Illias a Odyssea se věřilo, že ostrov Sicílie obývali
v dávných časech obři - Kyklopové, s charakteristickým znakem, jednoho oka uprostřed čela.
Byl to právě kyklop Polyfémos, kterého Odysseus v Homérově báji oslepil, když mu vrazil planoucí
pochodeň do oka. Obrem je i antický bůh, samotný vládce všech moří Poseidon.
Ke všeobecnému rozšíření starověkých pověstí, výrazně přispěly nálezy z let 492 - 432 př.n. letopočtem.
Kdy se v pobřežních jeskyních u Mesiny našlo spousta obrovských kostí. Tehdy ještě nevěděli,
že nepatří jednookým obrům, nýbrž dávno vyhynulým chobotnatcům - mamutům.
.... a legenda o obrech byla na světě.
Ne jinak to bylo i ve středověku, i tehdy se stále věřilo v dávnou existenci Kyklopů.
Ve 14. století učenec Giovano Boccacio ve svém díle popisuje obra, který údajně žil v jeskyni na Sicílii,
jako 90 metrového giganta!
Další nálezy nedali na sebe dlouho čekat a kosti údajných obrů se nacházeli po celé Evropě.
V roce 1557 ve Švýcarsku se našla u reydenského kláštera pod vyvráceným stromem celá kostra.
To samé čekalo i ohromené nálezce u města Kremže, kolem roku 1645.
V 17.století místo sicilského nálezu navštívil kněz Athanasius Kircher a přinesl tehdejšímu světu zprávu
o nálezu kostry obra, který měřil kolem 9 metrů !
V 18.století se díky misionářům dostala do Evropy zpráva o nálezu neuvěřitelně velkých kostech,
jak jinak obrů. V tomto případě se jednalo o pozůstatky dinosaurů.
Jen pro zajímavost, první psanou zprávu o obrech na území Čech, najdete v kronice Václava Hájka
z Libočan.
Dnes už víme, že celý omyl byl založený na skutečnosti, že lebka mamuta i slona má uprostřed nápadný otvor (levý horní obr. levý roh). Což ale není otvor pro oko, ale jedná se o dutinu nosní,
která je charakteristická pro tato zvířata, chobotnatce.
Další zmíňky o obrech najdeme v legengách po celém světě.Ve Střední a Jižní Americe, na Dálném východě, Jihovýchodní Asii (ostrov Bali) a nebo Africe.
Draci, bazilišci a všelijaké líté saně, přišli na svět díky lidské fantazii, důvodem ale byla, řada nálezů fosilních zvířat s jejichž velikostí a zařazením si tehdejší věda nevěděla rady.
Ve Wiltenském klášteře u Innsbrucku (Rakousko) od 13. století uchovávali dračí relikvii.
Dle pověsti zabil draka v souboji obr. Moderní věda zjistila, že jde o kosti praryby Xiphas gladius.
Dokonce při podrobném bádání byly nalezeny v kronikách zápisky o zvláštním daru od neznámého účastníka z křižáckých válek. Kosti se tak do Rakouska dostaly, až z dalekého z Blízkého východu.
Obrovské množství tehdejších nálezů kostí "draků" vzalo za své, často končily rozdrceny na prášek, kterého se dodnes používá v čínském lidovém léčitelství. Často se "všeléku" přisuzovali i magické schopnosti.
V existenci draků lidé pevně věřili po celý středověk. Draci a jiná podobná bájná stvoření se tak dostali
i na fresky chrámů a kostelů. Tehdy se za vlast draků označoval hlavně Egypt.
Vznikla celá řada pověstí a pohádek o dracích a hrdinech, kteří draka zabili.
U nás to byl třeba sv. Jiří, nebo Bajaja.
V roce 1677 se u nás drakům věnoval Tomáš Jan Peřina ve svém díle „Mars Moravius " , který v okolí Brna nalezl části koster, různých druhů fosilních ještěrů. Byli to hlavně plesiosauři a ichtiosauři. Podivné kosti vzbuzovaly v lidech nejrůznější fantastické představy. Ve svých vyprávěních, tak povolovali naplno uzdu
své představivosti. Mnohé báje a pověsti se při ústním předávání z generace na generaci dochovaly,
až do dnešních časů. Položily tak základ všech lidmi vyprávěných pohádek tak, jak je známe i my.
Fantastický a tajemný středověký tvor Bazilišek, se vylíhl podle pověsti z oplozeného kohoutího vajíčka
a to buď hadem, a nebo želvou. Dnes je najdeme jako sochy na kašnách, nebo mostech.
Jsou neodmyslitelnou součástí např. v Číně, nebo Japonsku. Japonci šli ještě dál když v polovině 20.století vytvořili novodobou příšeru Gotzillu, což je radiací zmutovaný leguán.
Mýtus o obrech a dracích se stal nedílnou součástí i naší kultury. Najdeme je tak ve virtuálních hrách, filmech a pohádkách, jejichž seznam by byl téměř nekonečný.
Lidé si často nechávají dračí motivy vytetovat přímo na kůži, aby tak byly ozdobou těla, či symbolem.
Dnes už víme, že strašlivý obři a draci, nemají žádnou reálnou podobu, před mnoha a mnoha lety skutečně existovali. V jiné době a i podobě, než jim dal v bájích člověk. Předchůdci obrů a draků totiž vymřeli dávno před tím než se na naší planetě objevil první zástupce člověka.
Legendy o nich se vyprávějí po celém světě.
Diskuze: (
