Možná málo uvěřitelný,přesto skutečný příběh....Už asi 2 roky toužím po notebooku.Neustále o něm doma mluvím,před každými vánocemi,narozeninami,před vysvědčením...a nic!Rodiče jakoby ani nevěděli,co to notebook je.Zřejmě jsou toho názoru,že nemusím mít hned všechno,co mají ostatní."No dobrá",řekla jsem si."Však chodím na brigády,tak si na něj budu pomalu šetřit."

Přišel den mých 17.narozenin.Věděla jsem,že noťas určitě nedostanu,přesto malá kapička naděje ve mně byla.Popřáli mi rodiče,sestra,babička s dědou...Dárečky byly krásné,ale nebyl tam ten,po kterém jsem tolik toužila.Jen prababička se už týden před mými narozeninami potutelně culila a já nevěděla proč.Přišla mi popřát s krabicí,která by snad mohla velikostí odpovídat notebooku,a s krásnou velkou mašlí.

Popřála mi se slovy:"Michalko,vím,jak moc sis to přála.Víš,já si z mého důchodu nemůžu dovolit žádné drahé dárky.Ale po tomhle jsi toužila,tak jsem ti chtěla udělat radost..."Rozzářily se mi štěstím oči a běžela jsem s krabicí do pokoje."Mám suprovou prababičku,jakou nikdo nemá.Ona jediná věděla,co mi udělá radost...",tohle jsem si říkala,když jsem běžela s krabicí do pokoje.Roztrhla jsem papír a uviděla krabici(ale docela tenkou),na níž byl namalován notebook,ale takový divný.Tak jsem ji otevřela a vtom mi ztuhl úsměv na tváři."Můj bože,to ne!To přece nemůže být pravda!",znělo mi v hlavě.V krabici sice byl notebook,a byl opravdu krásný,ale byl čokoládový :-(

Šla jsem do obýváku a povídám:"Babi,děkuji,ale pověz mi,jak tě tohle napadlo?"A ona na to:"No,já jsem ho vyhrála v jednom časopise.Víš,holčičko,já čokoládu nerada,tak jsem si myslela,že ti udělám radost."

Ano,udělala mi radost,myslela to dobře.V skrytu duše jsem však byla malinko zklamaná.Přece jen bych tam raději viděla ten nekalorický notebook,než tuhle kalorickou bombu.A jelikož já si svoji váhu hlídám,udělala jsem tímhle čokoládovým krasavcem radost ještě mé setře,která měla narozeniny o měsíc později.Takže noťas tak dlouho putoval,až se dostal k někomu,kdo jej slupnul jako malinu.Prababička udělala radost mně,já mladší sestře,a sestra byla v sedmém nebi,jakou dostala úžasnou bonboniéru.

A já?Já dál chodím o víkendech na brigády a střádám korunku ke korunce,abych vyměnila tu krabici,kterou máme v dětském pokoji vystavenou jako památku na mé 17.narozeniny,za skutečného noťase,který tam nebude jen na prach...jako ta krabice!

P.S.Podotýkám,že mé prababičce je 84 let.Je to skvělá žena,které to i přes vysoký věk neuvěřitelně pálí.Někdo by si myslel,že tohle s tím notebookem trochu nedomyslela,ale udělala mi takovou radost.Vždyť mi dala notebook.Můj první notebook! :-)