Špatné chování druhého člověka v nás často vzbuzuje nevolnost. Podvědomě si dáváme ruku před ústa, dělá se nám mdlo a krčíme nos, jako bychom právě ucítili něco velmi nelibého.
Vědci z univerzity v kanadském Torontu zjistili, že reakce lidské tváře na ohavné fotografie, nepříjemné pachy i na morální pohoršení jsou stejné – našpulíme horní ret a ohrneme nos.
„Jinými slovy, jakýsi morální kód, který v nás je, musí mít biologický základ. Chováme se totiž stejně, když se nám srazí mléko i když potkáme někoho, o kom víme, že krade,“ vysvětluje spoluautorka výzkumu Sarah Wrightová.
Názor, že morálka má původ hluboko v evoluci, zveřejnil už v roce 1996 primatolog Frans de Waal, když zjistil, že šimpanzi pociťují morální pohoršení a vyžadují jistý druh sociální spravedlnosti. Jeho teorie tehdy popudila západní filozofy, kulturní antropology a historiky, kteří se po staletí drželi paradigmatu o etice jako výhradní výsadě lidstva.
Na druhou stranu skutečnost, že při pocitu mravní nelibosti krčíme nos a že šimpanzi mají jakousi morálku, neznamená naprosto totéž. V některých kulturách je nevěra nepřijatelná, jinde se přehlíží a podobně je tomu například s tělesnými tresty dětí. Každá společnost ale ke svému fungování potřebuje pravidla a v tom jsou příroda i lidé vzácně zajedno. Mravní kód nezbytný pro život ve skupině je součástí naší základní přirozené výbavy, zároveň ale dodržování morálky pomáhá přežít skupině jako celku, nikoli jednotlivcům.