Dnes je pátek 20. 11. 2026, svátek má NikolaPřihlásit · RSS
Kulturní › Povídky › Deníček týrané matky

Deníček týrané matky: Něco pořádnýho, synu!

20.11.26 | Plavovláska | Diskuze: 0

Kryštof je v maturitním ročníku a máma má jasno: práva, nebo medicína. Kryštof má taky jasno: hry. Následuje veletrh vysokých škol, nedělní oběd u babičky a jeden velmi nečekaný argument jménem Shadowmoon.

Deníček týrané matky: Něco pořádnýho, synu!

Každá matka má v hlavě obrázek. Ten můj vypadal takhle: Kryštof v saku, za ním knihovna plná tlustých svazků se zlatým písmem a na dveřích cedulka JUDr. Případně bílý plášť, stetoskop a sestřičky, které šeptají: „To je ten mladý doktor, co je tak hodný na pacienty.“ Kryštofův obrázek, jak jsem zjistila, vypadá jinak. Je na něm Kryštof v mikině, kolem tma, jen tři monitory, a na nich draci.

Kryštof je letos v maturitním ročníku. Přihlášky na vysoké školy se podávají do konce zimy, a tak jsem se rozhodla, že je čas na Strategický rozhovor. Připravila jsem si složku. Opravdovou papírovou složku s nápisem BUDOUCNOST, ve které byly brožury Právnické fakulty, Lékařské fakulty a pro jistotu i jedna ekonomka, kdyby to nevyšlo.

Složku jsem položila na stůl u večeře, hned vedle knedlíků.
„Kryštofe, musíme si promluvit o tvé budoucnosti.“
Manžel si okamžitě nabral tolik knedlíků, aby měl plnou pusu nejméně na dvacet minut. Pes odešel z kuchyně. Zvířata vždycky poznají, kdy se blíží bouřka.
Kryštof se podíval na složku, pak na mě a řekl: „Já chci dělat hry.“
„Hrát hry nejde studovat, zlatíčko.“
„Ne hrát. Dělat. Vymýšlet. Programovat.“
„Hry nejsou práce,“ řekla jsem pevně.
Kryštof se opřel, založil ruce na prsou a pronesl tichým, smrtícím hlasem:
„Říká Shadowmoon.“

Manžel se zakuckal knedlíkem. Takhle zákeřnou ránu jsem nečekala. Od té doby, co jsem klukům předvedla, jak se správně healuje raid, mi tohle Kryštof vyčítá při každé příležitosti. „Mami, ukliď si pokoj.“ „Shadowmoon si pokoj taky neuklízela, když raidovala do tří do rána.“ Je to rozdíl, ale vysvětlete to sedmnáctiletému.

Argumenty, kolo první

Nevzdala jsem se. Matka se nevzdává. Matka mění taktiku.

„Právník má jistotu. Lidi se budou soudit vždycky.“
„V každé druhé hře je právník záporák, mami. Většinou ho zabíjíš ve třetím levelu.“

„Tak medicína. Lékařů je málo a budou potřeba pořád.“
„Mami, já omdlím, když se říznu papírem.“
„Ale ve hrách krev vidíš pořád!“
„To je pixelová krev. To je úplně něco jinýho.“

„A co ekonomie?“
Kryštof se na mě podíval s takovým soucitem, s jakým se veterinář dívá na morče, které spolklo gumu. Ekonomii jsme už dál nerozebírali.

Veletrh vysokých škol

Druhý krok mé strategie byl veletrh vysokých škol. Sto stánků, tisíce maturantů s taškami plnými propisek a jedna matka s jasným cílem. Doslova jsem ho táhla za rukáv ke stánku práv, kde mladá studentka v saku nadšeně vyprávěla o římském právu.

„Zajímavé, že?“ otočila jsem se na syna. Syn tam nebyl. Byl pryč. Jako by se rozplynul. Jako když vám v obchoďáku zmizí čtyřleté dítě, jen tohle mělo metr osmdesát pět a boty číslo pětačtyřicet.

Našla jsem ho po dvaceti minutách na úplně druhém konci haly. U stánku jedné technické fakulty stál notebook, u něj partička studentů v mikinách, a na notebooku běžela hra, kterou si prý sami naprogramovali. Kryštof u ní seděl se sluchátky na uších a mačkal klávesy, jako by šlo o život.
„Co tu děláš?!“
„Průzkum, mami. Dělám průzkum trhu.“

Jeden ze studentů, vousatý kluk s kšiltovkou, se na mě usmál a řekl: „Chcete to taky zkusit, paní? Je to kooperativní, potřebujeme ještě healera.“

Měla jsem odmítnout. Měla jsem říct, že jsem tady kvůli římskému právu. Jenže pak jsem uviděla na obrazovce postavu, která stála v hořící louži, a ruka mi sama sjela na myš.

O čtyřicet minut později stál kolem stánku hlouček lidí. Tři studenti mi ukazovali, kde mají ve hře chybu, kterou jsem jim našla, a jeden si to zapisoval do notýsku. „Paní, vy máte reflexy jako profík,“ řekl ten vousatý.
„Ona byla raider,“ řekl Kryštof s nesmírnou pýchou. A pak dodal: „A teď mi tvrdí, že hry nejsou práce.“

Domů jsme jeli mlčky. Ve složce BUDOUCNOST přibyla brožura technické fakulty. Nevím, kdo ji tam dal. Já to nebyla. Asi.

Nedělní oběd

Rozhodující bitva se odehrála v neděli u babičky. Babička je moje tajná zbraň. Babička si myslí, že počítač je televize, která se rozbila.

„Tak co, Kryštůfku, kam půjdeš studovat?“
„Chci dělat hry, babi.“
Babička odložila vidličku. „Hry? A to se za to platí?“
„Platí, babi. Docela dobře.“
„Za našich časů se za hry dostávalo leda na zadek,“ řekla babička a já si v duchu mnula ruce. A pak se babička zamyslela a dodala: „Ale děda celý život hrál mariáš v hospodě a nikdy ho nevyhrál. Jestli ty na tom vyděláš, tak budeš první v rodině, kdo na hrách nebude prodělávat.“

Kryštof ji objal. Babička mu dala stovku „na ty hry“. Moje tajná zbraň právě přeběhla k nepříteli.

Kompromis

Večer jsem si sedla ke Kryštofovi do pokoje. Bez složky. Na znamení míru jsem přinesla palačinky.

„Dobře,“ řekla jsem. „Tak IT. Ale na nějaké pořádné škole. Ne žádný kurz na internetu, kde ti za tři měsíce slíbí, že budeš milionář.“
„Domluveno,“ řekl Kryštof tak rychle, že jsem měla zpozornět. „Fakulta informačních technologií VUT v Brně.“
„V Brně?“
„Mami, ta fakulta sídlí ve starým klášteře. V klášteře! To je skoro jako medicína, jen místo nemocných tam léčej počítače.“

Tvářila jsem se, že jsem vyhrála. Pořádná škola, inženýrský titul, klášter. Ještě dva dny jsem chodila po bytě s pocitem vítězky. Pak mi manžel opatrně vysvětlil, že na téhle fakultě se dají dělat i předměty o počítačové grafice a vývoji her, a že Kryštof to celé věděl už od veletrhu.

Byla jsem přelstěna. Vlastním synem. Shadowmoon by se styděla.

Když jsem mu o týden později kontrolovala motivační dopis k přihlášce (čtrnáct hrubek, čtrnáct, a to chce na vysokou), zarazila jsem se u poslední věty:

„Chci vymýšlet hry, protože moje máma byla nejlepší healerka na serveru a já chci jednou udělat hru, ve které by byla ještě lepší.“

Chvíli jsem jen tak seděla. Pak jsem opravila tu hrubku ve slově „healerka“, protože tam napsal „hílerka“, a šla si do kuchyně utřít oči. Pes šel se mnou. Myslím, že rozuměl.

Ty právnické brožury mám pořád schované. Člověk nikdy neví. Kryštof má ještě mladšího bratrance.

Jak to bylo s mámou, která kdysi healovala raidy na čtyřicet lidí, si přečtěte v předchozím díle Deníček týrané matky: Leeroy Jenkins, mami!

Anketa

O čem byste si chtěla příště přečíst povídku?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *