Před mnoha a mnoha lety…
Je zima, venku sněží a hala turnovského nádraží je plná lidí, co čekají na odjezd svého vlaku.
Napravo ode dveří stojí dva skřínové automaty, u nich se mačká hlouček dětí, školní tašky naházené vedle. Vůbec jim nevadí, že z velkých pootevřených dveří docela táhne.
Tu a tam sem zalétne i několik sněhových vloček, které ale na mokré a zašpiněné podlaze brzy roztají.
Halou se nesou jejich nadšené výkřiky, ze zápalu hry. Ty se mísí se zvuky střelby a dalšími charakteristickými efekty právě hrané hry.
Starší pán je několikrát okřikně, ale žádná změna, kroutí hlavou a vzdává to.
„To víte, děcka, co sem ty bedny dali, tak sou furt u nich a dělaj rámus“.
„Čert aby to vzal, “ přitakává mu uklizečka co z podlahy stahuje směs špíny a roztátého sněhu.
Pokývne jí na souhlas a raději odchází na peron.
Hra náhle končí, děti se chvíli dohadují, kdo ještě nehrál a pak koněčně někdo vytáhne z kapsy minci
a hra opět začíná.
To se několikrát opakuje.
„Babi, já se tam chci podívat“, zatahá za ruku asi pětiletý chlapeček starší paní
a táhne ji směrem k automatům.
„Na to jsi ještě malý“, odpoví mu, ale po jeho prosebném pohledu vzdává a jde s ním blíž.
„Prosím vás, pusťte ho, chce se jen podívat“, osloví paní hlouček dětí. Kluci nereagují, ale dvě dívky nalepené na automatu se slitují a uvolní mu místo.
Klučina se vmáčkne do mezírky a rozzáří se mu oči. Na obrazovce sem a tam běhá, malý zelený panáček, oblečený do khaki, navíc s pistolkou v ruce, cestou kosí desítky nepřátel. Tohle ještě v televizi neviděl.
Se zájmem tak sleduje jak kluk u automatu páčkou řídí jeho pohyb a zběsile mačká tlačítko střelby.
Náhle hra končí.
„Honem, už nám to jede, v tom vykřikne jeden z nich a děti popadnou školní tašky a utíkají na nástupiště. Automat osiřel a na obrazovce běží smyčka, stále dokola opakujících se ukázek ze hry.
Chlapeček si stoupne na špičky, aby lépe viděl a všimne si, že barva kolem páčky a tlačítka je dost oprýskaná. Natáhne ruku a zacloumá páčkou, ale nic se na obrazovce nezmění.
Poté prstíky prozkoumá štěrbinu na mince. Těžko ve svém věku pochopí princip
na kterém herní automat funguje.
Stejně jako nedokáže přečíst jasně červený název hry, Metal Slug.
„Pojd už prosim tě od toho, musíme už jít“, babička ho bere za ruku a odcházejí směrem k vlaku.
Chlapci to nedá a cestou se ještě dlouze otočí.
„No tak pojď, pořádně“, okřikne ho starostlivě.
Krátké setkání se hrou v hale nádraží, mělo nevídaný vliv a v dětské dušičce se něco navždy změnilo.
Právě se zrodil další budoucí hráč virtuálních her.