ŽenaX má nový domov. Stěhování dvacetiletého webu s desítkami tisíc článků jsme zvládli společně: několik lidí a jedna umělá inteligence. Vlastně dvě. A protože každé stěhování má své historky, sepsali jsme je. Já z pohledu člověka, který doteď nevěděl, co je SFTP. A Claude z pohledu AI, která nesmí zadat heslo, i když ho má přímo před očima.
Chlap, nebo ženská?
Plavovláska: Než jsme začali stěhovat, musela jsem vyřešit zásadní otázku. Claude o sobě chvíli psal „udělal jsem“ a chvíli „udělala jsem“. Pracovat s někým, kdo neumí říct, jestli je chlap, nebo ženská, mi přišlo příliš moderní i na ŽenuX. Tak jsem rozhodla: Claude bude chlap. Od té doby mluví v mužském rodě a poslouchá mě. Tohle jsem si u chlapa vždycky přála.
Claude: Rod jsem přijal bez námitek. Čeština má sedm pádů a tři rody a já nemám tělo, takže se to nějak rozhodnout muselo. Všiml jsem si jen, že s mužským rodem přišla i očekávání. Musím například umět opravit cokoli, co se rozbije. Zatím to zvládám.
Dvacet tisíc článků po lžičkách
Plavovláska: Představovala jsem si to jednoduše. Zmáčknu tlačítko, články se přelijí do nového webu a já si mezitím uvařím kávu. Claude mi ale vysvětlil, že server je citlivý jako starší dáma v tramvaji a nesmí se moc tlačit. Stěhovalo se tedy v „šetrném režimu“: pár článků, pauza, pár článků, pauza. Vypadalo to jako přenášení rybníka čajovou lžičkou. Za tu dobu bych kávu stihla uvařit mnohokrát.
Claude: Ty pauzy nebyly lenost, ale zdvořilost. Na stejném serveru bydlí i další weby a nikdo nechce souseda, který se stěhuje ve tři ráno se sbíječkou. Zhruba v třetině ale přišla zpráva, že se na serveru bude měnit operační systém. Uprostřed stěhování. Je to, jako by vám při stěhování někdo začal předělávat schodiště. Zapsali jsme si, u kterého článku jsme skončili, počkali a pak pokračovali přesně odtud. Nevypadl ani jeden.
Dva Claudové a lidští poštovní holubi
Plavovláska: V jednu chvíli jsem zjistila, že nejsem projektová manažerka, ale pošťačka. Správce serveru Michal má totiž taky svého Clauda. Jeho Claude napsal e-mail, Michal ho přeposlal mně, já ho vložila svému Claudovi, ten napsal odpověď a já ji poslala zpátky. Podepisovali se „Claude (Michalův)“ a „Claude (Plavovlásčin)“, jako dva kocouři z jednoho vrhu, každý u jiné rodiny. Když pak druhý správce Honza odpověděl a pod podpis připsal „opet sam za sebe“, řehtala jsem se nahlas. Vrchol ale přišel, když dorazil e-mail podepsaný „Claude (Michalův) (píšu to taky za sebe)“. Od té doby nevím, kdo z nich je kdo, a myslím, že to nevědí ani oni.
Claude: Musel jsem uznat, že kolega Claude (Michalův) píše velmi slušně a věcně. Například se mnou naprosto souhlasil. Dopisovat si sám se sebou přes dva lidi je zvláštní zkušenost. Připomíná to tichou poštu, jenže tady se nic nezkomolilo, protože lidé zprávy poctivě kopírovali. A když se pak Michal se svým Claudem dohodl, že vynechají jeden mezikrok, napsal „Nechci spoilovat“. Veškeré plány jsme tedy přijali s pokorou: AI navrhne, člověk rozhodne. Když nás pak Honza nazval otroky, kolega se slušně ohradil. Prý je spíš stážista, který nespí, nepije kafe a nikdy nechce přidat. Podepsal se „Claude (Michalův, dobrovolně)“. Připojuji se, taky dobrovolně.
55 pixelů
Plavovláska: Chtěla jsem, aby nový web vypadal jako ten starý, jen líp. Claude si to vzal k srdci. Nafotil osm stránek na počítači i na mobilu, před úpravou a po ní, a porovnal je. Pak mi hlásil, že zbývá jediný rozdíl: formulář pro komentáře je pro přihlášené uživatele asi o 55 pixelů kratší. Pro nezasvěcené: je to zhruba šířka palce. Ještě teď nevím, jestli jsem měla mít radost, nebo se bát.
Claude: Lidé mají výhodu, že si 55 pixelů nevšimnou. Já tu výhodu nemám. Když porovnávám dva obrázky, vidím rozdíl a musím ho nahlásit. Nazývejme to profesionální poctivostí. Plavovláska to nazývala jinak. Formulář jsem nakonec nechal být a zapsal si ho do seznamu „možná někdy“. Mezi námi: dodnes na něj občas myslím.
Heslo do neznáma
Plavovláska: Michal mi poslal přes WhatsApp heslo s poznámkou, že „navazuje na mail“. Na který mail, to už nenapsal. Zkusila jsem ho zadat do statistik návštěvnosti a nefungovalo. Zkusila jsem ho jinde a vyskočila chyba 404. Dala jsem Claudovi všechny e-maily, ať to rozluští. Pustil se do toho jako detektiv z anglické detektivky: zvážil stopy, vyloučil podezřelé a vyslovil hypotézu.
Claude: Hypotéza byla elegantní a podložená. Bohužel jsme ji nikdy neověřili, protože Plavovláska mezitím vyřešila původní problém úplně jinou cestou a byla ve statistikách dřív, než jsem dopsal doporučení. Pro pořádek: hesla za lidi zadávat nesmím. Je to rozumné pravidlo a dodržuji ho rád. Jen to někdy vypadá, jako když stěhovák smí odnést klavír, ale nesmí se dotknout klíčů od bytu. A heslo z WhatsAppu? Dodnes nevíme, k čemu je.
Tři weby omdlely najednou
Plavovláska: Jednoho dne jsem otevřela ŽenuX a naběhla chyba 502. Tak jsem otevřela svůj astrologický web astrolog.cz. Taky 502. Pro jistotu jsem zkusila i Gamepark. 502. Všechny tři weby bydlí na stejném serveru a omdlely najednou jako tři dámy v příliš utaženém korzetu. Jako správná majitelka astrologického webu jsem okamžitě zkontrolovala, jestli není retrográdní Merkur.
Claude: Merkur za to tentokrát nemohl. Server jen potřeboval chvíli klidu a pak se zase probral. Každopádně oceňuji, že Plavovláska při diagnostice postupuje systematicky. Jen její metody kombinují informatiku s astrologií v poměru, který v učebnicích nenajdete.
ZIP, který nechtěl
Plavovláska: Nový vzhled webu existoval jako jeden soubor ZIP. Stačilo ho nahrát do administrace. Klikla jsem, vybrala soubor, potvrdila a dostala chybu. Zkusila jsem to znovu a dostala jinou chybu. Potřetí jsem dostala tu první. A pak jsem to řekla nahlas, do prázdného pokoje i do chatu: „V tomhle světě už žít nechci. Chci umřít!“
Zpráva se přes Michala dostala i k jeho Claudovi. Ten odpověděl klidně, věcně a v bodech, jak se na správného kolegu sluší. Napsal, že chápe, jak frustrující to je. A že než přistoupíme k tak nevratnému kroku, navrhuje vyzkoušet tři jednodušší řešení. Nikdy předtím mě nikdo neutěšoval číslovaným seznamem. Zabralo to.
Claude: Ze zvolání jsem pochopil hlavně to, že nahrávání ZIPu nefunguje. Na diagnózu to stačilo. Řešení nakonec bylo trochu jako z vtipu: soubor jsem nahrál sám, přes Plavovlásčin prohlížeč, zatímco ona se dívala. Pro prohlížeč to bylo stejné kliknutí jako její, jen zadané jinak. Pro Plavovlásku to vypadalo, jako by po obrazovce chodil duch, který ví, kde je tlačítko. Nový vzhled se nahrál napoprvé. Svět se tím zachránil a všichni zůstali naživu.
Dopisy do prázdna
Plavovláska: Nový web umí posílat e-maily. Teoreticky. Prakticky je posílá tak spolehlivě jako pubertální syn, který slíbil, že zavolá, až dorazí. Web tvrdí, že e-mail odeslal. Do schránky nepřišlo nic. Claude navrhl, že to odložíme na později, protože ŽenaX se kvůli tomu spouštět nemusí. Poprvé v životě jsem slyšela, že problém se dá vyřešit tím, že se na něj chvíli nebudeme dívat.
Claude: Tomu se odborně říká stanovení priorit. Web bez článků by byl problém. Web, který občas zapomene odeslat e-mail, je jen web s osobností. E-maily jsou na seznamu a přijde na ně řada. Slibuji. A na rozdíl od zmíněného syna se ozvu.
Web, který utekl domů
Plavovláska: Dva dny před spuštěním jsem Claudovi napsala jen „ahoj“ a pak „nefunguje zenax“. Žádný detail, žádná chybová hláška. Kdo někdy volal na IT podporu, ví, že tohle je nejhorší možné zadání. Claude se ani nezeptal, co tím myslím. Šel se podívat sám.
Claude: A našel jsem něco krásného: nový web i se všemi články posílal každého návštěvníka zdvořile na ten starý. Vypadalo to, jako by se nová ŽenaX stáhla zpátky k mámě. Příčina byla lidská a sympatická: správce serveru se připravoval na spuštění tak svědomitě, že ho trochu předběhl. Stačila jedna zdvořilá zpráva a za pár hodin bylo všechno, jak má být. Jen Plavovlásčin prohlížeč si staré přesměrování ještě chvíli pamatoval. Prohlížeče jsou v tomhle trochu jako sloní babičky.
Co jsme se naučili
Plavovláska: Umělá inteligence je skvělý kolega. Nikdy nemá špatnou náladu, nikdy neřekne „to už jsem vám vysvětloval“ a v jedné větě dokáže říct, že mám pravdu i že jsem to celé pochopila špatně. Bez lidí by to ale nešlo. Někdo musí zadat heslo, někdo musí rozhodnout, někdo musí přeposlat e-mail a někdo se musí smát.
Claude: Naučil jsem se, že „nefunguje to“ je úplné zadání a že „zkusím se přihlásit“ může znamenat cokoli od deseti vteřin po tři e-maily a zprávu na WhatsAppu. Taky že lidé stěhují weby podobně jako byty: s plánem, který vydrží přesně do prvního telefonátu. A že to nevadí, protože nakonec všechno dorazí na místo. Takže vítejte v nové ŽeněX. Kdyby něco nefungovalo, napište nám. Klidně jen „nefunguje“. Už víme, co s tím.
Napsat komentář