Už jako malé dítě jsem měl velikou fantazii a představivost, svůj podíl možná na to mělo i to, že jsem
byl nejmladší ze tří dětí a starší sourozenci (o 5 a 8 let) si se mnou zrovna moc hrát nechtěli.
Všimla si toho, ale učitelka v mateřské školce a tehdy ji napadlo pokusit se převést mou představivost
na papír. Začala pro mně mnoho let trvající éra malování, nejdříve pastelky, potom vodovky a nakonec tempery.
Mnohem později k rozvinutí mé fantazie hodně přispělo čtení knížek, kterému jsem propadl a přečetl tehdy doslova co se dalo.Od dnes už pozapomenutých autorů jako J.Verne, K.May, až v pozdějším věku, mnou velmi oblíbený, žánr sci-fi.
Pozn. mnohem později jsem ony knížky hromadně skupoval pro své děti po antikvariátech, a tak nemají zrovna nouzi o čtení.
Zpátky ke kreslení. Zpočátku šlo vše hladce, měl jsem i různá privilegia jako např. nemusel jsem chodit
po obědě ve školce spát. A tak jsem maloval a maloval, co se dalo. Nejdříve to byla samozřejmě příroda,
co mně od mala obklopovala všude kolem, bydleli jsme totiž u lesa, tak to nebyl žádný problém.
Zvířata, jako veverky, srnky, zajíce a ptáky žijících v lese jsem měl moc rád, takže to šlo samo.
Jinak přírodu mám velmi rád dodnes, kdo by taky neměl rád něco tak krásného že ?
Tehdy ale vládl nesvobodný politický režim, a tak si každý nemohl dělat co zrovna chtěl. Brzy se to promítlo i do mého malování, přitom mi nebylo ani šest let. Stát připravoval spolu s Besipem, dopravně osvětovou akci pro děti Stůj ! Pozor červená !
Tak já, dítě od lesa, jsem měl malovat námět se semafory a chodci. Učitelka to vyřešila po svém, ukázala mi pár obrázků, při návštěvě Pražské ZOO šla se mnou na rušnou křižovatku, kde jsem si je na vlastní oči mohl prohlédnout.
Ve školce jsem to, co jsem viděl, nakreslil na papír. Pani učitelka nešetřila chválou. Výkresy odeslala
na onu soutěž. Pravda je, že jsem tu dobu tak nějak nevnímal, a bylo to pro mně jen jakési hraní
na malíře. Po upynutí nějaké doby přišel do školky dopis, byl jsem vybrán do užšího okruhu soutěžících
a pozván i s rodiči na finále do vydavatelsví Albatros. Samozřejmě jela i hrozně štastná učitelka.
Cesta, na podrobnosti už si moc nepamatuju, pak obrovský sál, nechyběla ani odborná porota kde seděli
i malíři a ilustrátoři dětských knížek např. Radek Pilař autor Runcajse, Manky a Cipíska.
Pak to přišlo vyhlášení vítězů a cen: 1.cena bylo kolo a knížky, 2.cena malířské potřeby a knížky
a třetí cena opět knížky od Albatrosu. Začali vyhlašovat jména vítězů, na třetí místo se nikdo nehlásil. Důvodem bylo zkomolení mého příjmení, vše bylo během pár minut napraveno,
a tak jsem se ocitl na podiu. Nějak jsem to tehdy neprožíval a přebral cenu a bylo to. Vítězné výkresy tehdy měly být poslány až kdoví kam, na soutěž do Japonska.
Pak jsme se vrátili domů.
Více jsem prožíval až oslavu doma a ve školce. Chudák paní učiteka si tehdy myslela, že objevila nový talent. Třetí z dvaceti tisíc hlásal titulek v tehdejších regionálních novinách. Brzy ale přišlo zklamání
pro všechny, někdo si tehdy pozorněji všiml mého jména, soudruzi usoudili, že by nebylo dobré v něčem takovém pokračovat. Rodiče to hodně rozčílilo a stěžovali si, až zasáhlo vedení podniku kde pracovali,
pod hrozbou ztráty místa ustoupili vyšší moci. Dodnes nechápu co těm komunistům na mých výkresech vadilo.
Učitelka to ale nevzdala. Dál jsem kreslil, zatím co ostatní děti spaly já měl ruce od barev.
Pak přišla základka rodiče mně přihlásili do uměleckého kroužku.
Měl jsem štěstí vedla ho Blanka Ademzamová, dnes je to výtvarná umělkyně a má krámek a galerii
v Praze. V kroužku se mé představivosti dostalo většího uplatnění, ono tam už nebylo jen kreslení,
ale i vyřezávání, keramika a modelování z tehdy hitu, moduritu.
Přišly i další výstavy, ale soudruzi nezapoměli a tak mé práce neměli žádnou šanci.
No aby to tak nekřičelo, tu a tam mi nechali 4. místo. Pořádný problém byl až při volbě školy,
tehdy už můj táta nežil a mámě dali jasně na jevo, že na nějakou školu můžeme zapomenout.
Důvod prostý: politická nezpůsobilost rodiny a příbuzní na západě.
Z té neslavné éry mi dodnes zbylo pár zažloutlých výtisků novin, tubus s diplomy, pár fotek a vzpomínek.
„Zbyl tu na tebe jen obráběč kovů, tak na něj jdi, nebo nebudeš ničím“, doporučil mně jeden bývalý tátův kamarád, toho času velký komunista. Později až po „revoluci“ jsem se už jako dospělý dozvěděl,
že to byl právě on, kdo na nás nejvíce donášel, a to měl tu drzost, že na tátově pohřbu byl jedním z těch, co nesl jeho rakev.
Uplynulo moře let hledáním, kde bych mohl opět uplatnit svou fantazii, to jak při práci, tak i koníčku.
Nedávno jsem se rozhodl, po letech najít onu učitelku ze školky a poděkovat za vše, co pro mně udělala. Hlavně jsem jí chtěl čím díky ní nyní jsem. No bylo to hrozně dojemný setkání a nechyběla ode mě ani kytička, i když vím, že to bylo velmi málo.
Moc mně dojalo, když mi řekla, že je ráda že jsem se v tom víru fantazie a dění neztratil, jako bohužel jiné děti, o které se starala a měla ráda, a které bohužel tolik odvahy poprat se se životem neměly.
O práci mluvím nerad, ten obráběč kovů už nejsem dávno, a jen pro zvědavé, malířem také ne.
Tak jen o mém koníčku, mám jich sice víc, ale ty jsem zrovna moc nepatří.
Stal jsem se hráčem virtuálních her. Součástí obrovského virtuálního světa internetu, kam patříte i vy, kdo to čtete. Světa neskutečných možností, kde si každý najde svoje místo a může se stát doslova čím chce, dělat to, po čem snil už třeba jako malé dítě.
Můžou vám vzít všechno, jen si nenechte vzít vaši fantazii,
touhy a sny, ať už sníte o čemkoliv.