Pokud splňujeme následující faktory, pak bychom měli být ve vyhovujícím vztahu a nevěrou nejsme zdaleka tak ohroženi, jako lidé, u kterých tomu tak není.
Co tedy potřebujeme?
1. Partnerství, které neprochází krizí. Každý vztah má svá kritická období, některá jsou dokonce zákonitá, označují se jako krize vývojové. V tomto období – například při narození prvního dítěte, po nástupu po mateřské do zaměstnání atd. – v partnerství vzniká nová rovnováha a může docházet k mnoha konfliktům. Je to také období, kdy může docházet k různým „selháním“.
2. Partnerství, ve kterém není dlouhodobý konflikt. Na rozdíl od předchozího bodu, kdy partnerství prochází krizí, je dlouhodobý konflikt relativně nezávislý na vývojových stádiích. Může se jednat o problém, který trápí pouze jednoho z partnerů. (Manžel není spokojen se sexuálním životem, ale ženě to nepřipadá jako problém. Žena by chtěla další dítě, ale muž o tom nechce ani slyšet.) V tuto chvíli se střádají drobná nedorozumění, jeden z partnerů je dlouhodobě frustrován a partnerství je ohroženo tzv. kompenzační nevěrou. Nespokojený partner si na svoji nespokojenost najde náplast.
3. Hodnotový systém. Pokud je v našem hodnotovém žebříčku monogamnímu vztahu přikládána velká váha a naše chování odpovídá našim přesvědčením, chrání nás to před „úlety“ či jinými krátkodobými nevěrami. Nicméně pokud se nacházíme v partnerství v krizi či v dlouhodobém konfliktu, nejsme ani s morálním imperativem imunní vůči zamilování se a navázání nového vztahu.
4. Schopnost empatie. Empatie je schopnost vcítit se do pocitů druhého člověka a jednat pak s cílem mu neubližovat. Pokud se dokážeme vžít do pocitů podváděného partnera a představíme si, jaké by to bylo pro nás, kdyby nás podvedl, asi bude snazší odolat nějakým lákadlům. Nicméně i pro tento bod platí to, co v bodě 3.
5. Zájem o trvalé udržení vztahu. Zde je potřeba zdůraznit, že každý člověk má volbu. Ve chvíli, kdy se se svým partnerem dohodneme na tom, že budeme žít spolu se vším, co k tomu patří, rozhodujeme se říci nevěře ne a nevěra se od této chvíle považuje za něco, co vztah narušuje. Sice se také můžeme rozhodnout jinak, ale náš partner by o tomto našem rozhodnutí měl vědět a mít možnost k němu zaujmout nějaký postoj.
6. Schopnost odkládat uspokojení. Schopnost odkládat uspokojení je vlastnost, která se jinými slovy dá také nazvat odolnost vůči frustraci. Každé malé dítě by se v mělo naučit, že nemůže dostat vždy vše a hned. Pokud se tomu naučí v dětství dostatečně, je pak v dospělosti snažší tuto frustraci zvládat a nepodléhat pokušením. Nejednat impulzivně jen dle návalu potřeb.
7. Věrnost nebrat jako oběť. V okamžiku, kdy svou věrnost bereme jako oběť tomu druhému a cítíme to jako vlastní újmu, pak je prakticky jisté, že se dříve nebo později stejně nevěr budeme dopouštět. Každá oběť je totiž jen dočasná. Jednou ji už nést nedokážeme.