Lidé tisu jsou „horší“ dvojčata lidí dubu. Stejně jako
dubům, je tisům daná do vínku duchovní síla, až neskutečná odvaha a rázná
rozhodnost. Navíc mají neobyčejnou houževnatost, jsou tvrdí a neústupní. Chybí
jim však fysická síla dubů, bývají menšího vzrůstu a děti dospívají mnohem
později, než jejich vrstevníci.
Tisoví lidé působí dojmem příjemných, čestných a přímých
lidí, kteří jsou ochotní se i vzdát části své osobnosti a majetku, aby mohli
pomoci. Tento dojem je však klamný, protože stejně jako jejich strom, v sobě
ukrývají jed.
Dobrý dojem ze své osoby vytváří záměrně kvůli tomu, aby mohli
využívat chybného hodnocení okolí ke svému prospěchu podobně, jako tis láká ptáky
na sladké červené oplodí. To jediné není jedovaté, takže slouží jako potrava
ptáků, kteří pak roznášejí jeho semena. Navenek dokáží zrozenci tisu pružně
přizpůsobovat svoje jednání podle současné potřeby, nicméně jejich vnitřní
stanoviska se nemění.
Nesnáze jim nevadí, protože instinktivně cítí, že jim
nemohou ublížit. Jejich povaha se vyznačuje nezdolností a životním optimismem
pramenícím z vědomí vlastní síly a odolnosti. Tis nepodléhá náhlým změnám nálad
ani životních postojů, naopak klidně a trpělivě sleduje svůj cíl. Lidé tisu
často zapouštějí kořeny a to jak ve vztahu k místu pobytu, tak i ve vtahu k
jiným lidem. Získat důvěru tisu je nesmírně obtížné a trvá to velmi dlouho.
Zklamat tis je téměř nemožné, protože tito lidé se i vůči nejbližším přátelům
chovají odměřeně a zachovávají si určitý odstup. To z nich dělá výborné
obchodníky, politiky, vojevůdce, ale špatné kamarády a partnery.
Bláznivě
zamilovaný zrozenec tisu je velkou vzácností, právě pro svou uzavřenost a
odstup. Partnerské svazky uzavírají spíš z rozumu, než z lásky a většinou
zůstávají bezdětní. Pokud již potomka mají, pak velkou část péče o něj a
starostí nechávají na svém partnerovi. Sami mají k dětem odtažitý přístup
podobně jako jejich strom, který se rozmnožuje prostřednictvím ptáků, což mu
zaručuje, že v jeho okolí nebudou žádné mladé stromky. V lidovém léčitelství se
odvar z tisového jehličí používal k vyvolání potratů.
Zrozenci tohoto znamení
nemívají zdravotní potíže, pokud lékaři dokáží respektovat odlišnosti jejich
těla. Tak, jako je tis prosáklý jedem, tak i tisoví lidé se často vymykají
běžným lékařským normám. Jejich tělo je menší houževnaté a pružné až do
vysokého věku. Tis roste pomalu, dožívá se věku až 1000 let a za tu dobu
vyroste jen do 20 metrů.
Má tvrdé a pružné dřevo, které se používalo na výrobu
dlouhých anglických luků. Dnes je ve volné přírodě poměrně vzácný. Tisové
porosty se v minulosti neuváženě těžily, protože vysušené a vyleštěné tisové
dřevo je mimořádně odolné vůči trouchnivění. Velmi často se s tisem setkáme v
městských parcích, kde se hojně vysazuje. Mezi zahradníky je oblíbený kvůli
sytě zelené barvě jehličí, které na zimu neopadává a také kvůli pomalému
vzrůstu. Proto jej s oblibou používají do živých plotů, které tak nevyžadují
častou údržbu.
Keltové uctívali tis jako strom smrti a to nejen pro jeho
jedovatost. Staří Irové používali tis spolu s kýchavicí a hlaváčem k výrobě
jedu, kterým se napouštěly hroty šípů a kopí. Tis také nazývali „rakev
vinné révy“, protože z jeho dřeva se vyráběly soudky na víno. Irská
legenda o Naoisovi a Deirdre vypráví, že po smrti těchto dvou milenců, se do
jejich těl zatloukly kůly z tisu, aby se nemohli po smrti milovat.
Jenže z kůlů
vyrazily výhonky, které vyrostly v mohutné stromy jejichž větve se navzájem
propletly. V Bretani se dodnes říká, že kořeny hřbitovních tisů vyrůstají z úst
pohřbených. Smrtonosnost tisu umocňuje i to, že z jejich dřeva se vyrábějí
nejlepší luky. Jedna z jedovatých látek tisu, sloučenina taxol, se v moderní
medicíně používá k léčbě některých druhů rakoviny.
Tis byl také jedním z pěti
kouzelných stromů Irska známý jako „Strom z Ross“. V pověstech je často
popisovaný jako „pevné rovné božstvo“ (větve irského tisu rostou přímo vzhůru,
nikoliv vodorovně jako u tisů v Británii). Jiné jméno tisu bylo „Sláva Banbhy“,
která byla uctívaná jako irská bohyně smrti nebo „kouzlo poznání“ a „královo
kolo“, což je připomínkou oghamového
Ó jakožto písmene smrti. Tento znak
Keltské abecedy uzavírá úplný kruh kola pozemského života. Znamení tisu také
předchází dvojici nejdůležitějších Keltských svátků. Nejvýznamnější Samhainu
byl keltským Novým rokem, jím začínala temná část roku z níž se má zrodit nové
světlo a život.
Květnovým Beltainem začínala světlá půle roku, čas hojnosti
zvěře, bylinek a sklizně. Pro připomenutí věčného koloběhu života v přírodě a
vlastního osudu, nosili všichni irští králové brož ve tvaru kola, která se
rodově dědila.