Kolona popojížděla rychlostí 1 km/h. Z rozpáleného asfaltu stál sloup horkého vzduchu a pan Filip, obtěžkán dvěma nafukovacími plameňáky, se vesele procházel mezi plechovými miláčky. Na zádech měl tričko s nápisem „Sponzor chorvatské policie“ a v ruce krabici s nanuky, které vykupoval z chladicích boxů zoufalých řidičů.
„Fílo, cos to vyváděl?!“ křikla na něj paní Marie z vedlejšího Volkswagenu a podávala mu 50 Kč.
Filip se široce usmál a odpil si z plechovky plzně. „No, co vám budu povídat. Mám sice o dva litry méně na rodinnou útratu, ale kouzlo okamžiku je k nezaplacení. V tom úseku u Gospiće bylo omezení na osmdesát, tak jsem si řekl, že to trochu provětrám. Když mě vyhmátli, policista se na mě podíval, ukázal na radar a zeptal se, jestli jsem si spletl dálnici s letištěm v Zadaru.“
„A cos mu na to řekl ty?“ vyzvídal pan Pavel zpoza volantu, fascinován Filipovým klidem.
„Řekl jsem mu, že jsem jen chtěl, aby se dětem v autě neudělalo z té naší kolony špatně,“ mrknul spiklenecky Filip. „A víte co? Byli vlastně docela milí. Vyměřili mi sice 1990 eur a na tři měsíce mi sebrali řidičák, ale dali mi autogram a popřáli šťastnou cestu. Tříletá Anička aspoň přestala plakat, když viděla, jak se se mnou ti drsní chlapci v uniformách fotí.“
„Aha, takže teď nemůžeš řídit? To je super na cestu k moři,“ zasmála se Marie, zatímco popíjela teplou vodu.
„Mám přece manželku,“ pokrčil rameny Filip a podal jí jeden z posledních nanuků. „Ta to odřídí, až se za pět hodin pohneme o dalších dvě stě metrů kupředu. A vy se nebojte. S touhle kolonou stejně všichni jednou dorazíme k moři. Maximálně nám po cestě dojdou peníze a budeme muset prodávat plavky. Ale hlavně, že jsme zdraví a máme nanuky, ne?“
Z reproduktorů vedlejšího auta se nesla česká hudba, kolona se posunula o další metr a půl a pan Filip se spokojeně vydal zpátky do útrob svého Audi. Rychlostní rekord mu sice zůstal, ale v tomhle nekonečném hadu aut se stal symbolem toho, že dovolená začíná ve chvíli, kdy člověk vypne motor a otevře si pivo.
Napsat komentář