Já jsem byla v obchodě s dětským zbožím a svému, tenkrát půlročnímu, synkovi jsem vybírala sedačku ke stolu, aby mohl s námi normálně u stolu sedět sám a nemuseli jsme ho držet na klíně.
V obchodě měli puštěné rádio a hlásili TO tam. Cože? Letadla? v Americe? Narazila do Dvojčat? Koukaly jsme na sebe s oběma přítomnými prodavačkami a snažily se najít první rozumné vysvětlení, první které se nabízelo a odpovídalo běžnému, mírně unaveně-ospalému dnu (po probdělé noci s mimískem).
Od: „To bude nějaká reklama! – Teda hodně blbá reklama.“ až po „Asi nějaká rozhlasová hra, ne?“ jsme se pomalu prokousávaly po realitu: „Ono se to vážně děje…?!?“
Vzpomínám si na ten příšerný strach který mě zachvátil. Jak jsem brázdila ulice Prahy rychlostí blesku, abych byla s kočárkem co nejdřív doma. Jak jsem vtrhla do bytu a zamkla na všechny bezpečnostní zámky i na řetízek. Klukovi se zběsilá jízda Prahou líbila a celou dobu výskal radostí. Až doma, kdy se mu maminka na chodbičce sesunula na zem podél zamčených dveří a rozplakala se, začal plakat i on.
Nevěděl co se děje, ale neznal plačící matku a pochopil v tom svém půl roce, že se děje něco moc zlého. Vzpomínám si na tu hrůzu, která mě obklopila zvenčí a naplnila zevnitř. „Bude válka?“ Smetou nás atomovky? Musíme pryč z Prahy, někam daleko, na venkov, do hor!!!
Vzala jsem malého z kočárku a nosila ho na rukách. Ten den jsem ho nepoložila do postýlky, protože jsem nechtěla (kdyby se něco stalo), aby byl sám.
Časem se to nějak urovnalo a zazdilo. Zevšednělo, zacelilo se.
Teď jsou mé vzpomínka z části směšné a pro mnohé jistě i trapné. Ale odněkud na mě začaly znovu intenzivněji vykukovat. Při každém pokusu Severní Koreji jakoby mi lehce zamrazilo v zátylku. Asi je dobré si to připomínat.
Žijeme v době, kdy každý z nás má pořád intenzivní pocit, že nic takového není možné, ale ono je. Vážně je! Před každým lidským průšvihem si lidé mysleli, že to není možné, že tohle se nemůže stát. A byli si tak jistí. A ti nejistější, kteří se včas neodstěhovali, neemigrovali, neschovali se, pak zaplatili životem.
Teď si ale myslím, že není kam utéct. Tím hůře….
FOTO – můj syn v New Yorku – 16 let poté.
Jedna odpověď na „11. září“
11.září
Je mnohem snadnější utvrzovat se v tom, že to byl teroristický útok ze zahraničí. To se člověk cítí tak nějak líp než kdyby si našel odborné důkazy a přiznal si, že se jednalo o státní teror.