Hlavní hrdinka Kitty je úspěšná manažerka, která ovšem vedle svých pracovních problémů řeší trápení svého idealistického manžela, smrtelnou chorobu otce, rozpady vztahů svých blízkých přátel a také trable své stárnoucí matky. Patrně proto, že se jedná o originální nahlédnutí do běžných problémů „obyčejného“ života, které je plné vtipných dialogů o nepříliš veselých věcech, dotýká se hra většiny z nás a tím lze také vysvětlit její celosvětový úspěch.
„Kitty má v sobě směsici všech možných vlastností. Je velice poznamenaná svou matkou, dětstvím, otcem, má vyhraněný vztah k sexu. Je zastáncem tradiční rodiny, ale zároveň cítí, že to doma nefunguje. Její potlačovaná vášeň, nedostatek něhy a lásky, neuspokojivý sex, to jsou věci, které někde bují a pulzují a vyhřeznou na nečekaných místech,“ říká o postavě Kitty její představitelka Veronika Gajerová.
„Pro mě hra klade nejzákladnější otázky lidského soužití – tedy nakolik člověk může být dlouhodobě šťasten v partnerském vztahu,“ prozrazuje o hře režisér Petr Svojtka. „Po staletí, kdy bylo manželství považováno za posvátnou instituci, ve které by lidé měli v lásce strávit celý život, se během několika desetiletí pravidla naprosto proměnila. Nedávno jsem byl na evangelické svatbě, a přišlo mi docela bizarní, když farář říkal, že ty dva lidi posílá na cestu, na níž on sám už dvakrát zabloudil. Dávno se nevěří na lásku za hrob, dnes se spíše řeší, kdy a jak je dobré vztah ukončit.“
Sama autorka Lucinda Coxonová na dotaz, jak hra vznikla, odpověděla takto: „Bylo to v roce, kdy můj otec, který žije hodně daleko, prošel sérií zdravotních komplikací. V té době jsem prožívala nejen emocionální, ale také fyzický stres, jezdila jsem ho pravidelně navštěvovat a brala s sebou svou malou dceru. Současně jsem se snažila najít čas na psaní. Nakonec jsem to vyřešila tak, že budu psát o tom, co mě duševně zaměstnává – o nemocech svého otce, operacích a okolnostech kolem toho. Výsledkem byla hra Konečně šťastná?“.
LUCINDA COXONOVÁ (*1962)
je současná britská dramatička, scenáristka a také divadelní režisérka. Jako začínající autorka spolupracovala s menšími divadly v Colchestru, Leicestru, v londýnském East Endu a také se South Cost Repertoary Theatre v Californii. Zde uvedla své první hry Nostalgie, Vesuvius, Nepravděpodobnosti či Tři Grácie. Současně se snažila prosadit jako filmová scenáristka v Hollywoodu, což se jí v roce 2002 podařilo se scénářem k filmu podle románu Rosamond Lehmannové Mé srdce v hlavní roli s Hellen Bonham Carterovou.
Věhlas Lucindy Coxonové postupně rostl, až ji oslovilo londýnské Národní divadlo, kde uvedla nejprve vlastní adaptaci Lorcovy Čarokrásné ševcové a také dramatizaci románu norského spisovatele Tarjeie Vesassee Ledový palác. Zlomový pro ni byl rok 2008, kdy se zde uskutečnila premiéra hry Konečně šťastná?. Inscenace okamžitě zaujala kritiku i širokou diváckou veřejnost, zejména tím, jak originálně a věrně dokázala popsat problémy mezilidských vztahů v současném světě. Hra se záhy dostala za hranice Británie a s velkým úspěchem se hrála například na Broadwayi. Z Lucindy Coxonové se rázem stala vyhledávaná scenáristka, která má v současné době v Hollywoodu ve výrobě hned několik scénářů, například The Danish Girl – adaptaci příběhu Davida Ebershoffa o prvním transsexuálním muži Einaru Wegenerovi. Film produkuje a v hlavní roli hraje Nicole Kidmanová.
Rozhovor s Lucindou Coxonovou
Vzpomínáte, co bylo bezprostředním podnětem k napsání hry Konečně šťastná?
Ano! Bylo to v roce, kdy můj otec, (který žije hodně daleko, prošel sérií zdravotních komplikací. Takže jsem prožívala nejen emocionální, ale také fyzický stres, jezdila jsem jej pravidelně navštěvovat a brala s sebou svou malou dceru. Současně jsem se snažila najít čas na psaní. Nakonec jsem to vyřešila tak, že budu psát o tom, co mě duševně zaměstnává – o nemocech svého otce, operacích a okolnostech kolem toho. Výsledkem byla hra Konečně šťastná?.
Zjednodušeně se dá říct, že je to příběh frustrované pracující matky, která hledá odpověď na otázku, co je vlastně štěstí. Co je to pro vás?
Štěstí je můj pes…
O 21. století se tvrdí, že je stoletím žen. Souhlasíte s tím?
I v 21. století existuje spousta míst, kde je pro ženy a dívky velmi obtížné získat jakékoli vzdělání, vydobýt si alespoň základní svobody. Je překvapivé, že i mezi našimi blahobytnými „obrozenými“ národy se tak často prezentují dívky a ženy jako sexuální objekty. Je pro mě opravdu zarážející, že zobrazování extrémního násilí vůči ženám se stalo přirozenou součástí mainstreamové kultury. Příkladem z poslední doby může být třeba kniha a film Muži, kteří nenávidí ženy.
Ví se už hodně o tom, jak negativně tento typ zobrazení ovlivňuje přístup lidí a jejich jednání. Takže se obávám, že nemohu souhlasit s prohlášením v otázce v jakémkoli kladném slova smyslu.
Život člověka prý nejvíce ovlivňují zážitky z dětství. Když se ohlédnete zpět, jaké byly nejdůležitější momenty vašeho dětství?
Moje dětství bylo plné neočekávaných emocí. Vypozorovala jsem, že taková zkušenost je mezi dramatiky častá.
Co považujete za svůj dosavadní největší úspěch?
Fakt, že jsem stále spisovatelkou.
Shledáváte rozdíl mezi psaním pro divadlo a pro film?
Ano. Psát pro divadlo je těžší a platí se za to méně. Ale pro mě je to absolutně nezbytné.
Jste spokojená se svou pozicí dramatičky, nebo jste někdy přemýšlela o režii vlastní hry?
Já jsem svou první hru dokonce režírovala. Myslím, že splňuju docela dost z toho, co se od této profese požaduje, ale jsou lidé, kteří to dělají mnohem lépe.
Liší se koncepce vašich textů hodně od toho, co z nich udělají na jevišti?
Liší se to obrovsky. Většinou jsem překvapena tím, že nejvíc se tomu, co jsem hrou zamýšlela, dokážou přiblížit tvůrci, kteří žijí na úplně jiném konci světa, a mohlo by se zdát, že mají zcela jiný způsob myšlení.
Na čem nyní pracujete?
Na nové hře a novém filmu.
rozhovor připravila Jana Soprová
VERONIKA GAJEROVÁ – KITTY
Krásnou roli v ryze současné hře Konečně šťastná? právě studuje Veronika Gajerová. Povídaly jsme si o ní ve chvíli, kdy bylo zkoušení ještě v zárodku.
Jsem moc ráda, že znovu spolupracuji s týmem, se kterým jsme dělali Leara, pod vedením Petra Svojtky. I když se malinko obměnil, jsou to lidé stejné krevní skupiny, profesionálové. A navíc mi ta hra velmi konvenuje. Jde o problém současného života, vztahů, hledání, ztrát, orientace sama sebe v tomto světě nahlížené očima hlavní hrdinky – Kitty.
Hrdinka je samostatná, emancipovaná žena, ale přestože je v práci úspěšná, v soukromí se potýká s nejrůznějšími problémy.
Rozhodně nevidím tu hru jako feministickou – a to je dobře. Já sama se jako feministka necítím, vyznávám tradiční hodnoty. I když z vlastní zkušenosti vím, že i to má svá úskalí. V životě se všichni setkáváme s mnohými problémy, které jsou naznačeny ve hře. Všichni si občas klademe tu otázku, jestli život, který žijeme, je to, co jsme chtěli, co jsme si představovali. Ale jedeš v nějakém vlaku, v nějakém rychlíku, musíš platit složenky, musíš vychovat děti, stále něco musíš… Jednoho dne se člověk zastaví tak jako Kitty, a klade si otázku: Je tohle to, co jsem chtěla? Ty večery u televize, ty mnohdy nekonečné debaty o ničem… I když je celá situace vnímána očima Kitty, není to jen hra o ženském, ale i mužském světě.
Zdá se, že vlastně ani nevíme, jak být šťastní. Když jsme se zeptala autorky, jak si představuje štěstí, odpověděla „Štěstí je můj pes…“
Ano, tomu rozumím. Součástí naší domácnosti je totiž labradorka Vanilka, a jestli se dá shrnout pocit štěstí, tak třeba – když jsme s dětmi a s ní venku v přírodě na chalupě. Když ale budu přemýšlet o štěstí obecně, tak myslím, že je v úplně obyčejných věcech. Je to pocit naplnění. A vychází zevnitř každého z nás. Je složeno z nejrůznějších maličkostí. Může být třeba v tom, že přijímáme věcí takové, jaké jsou. Nestavět si vzdušné zámky, nečekat na žádného prince na bílém koni. To jsou pohádky, ne realita!
Ta hra samozřejmě přináší spoustu otazníků, zvláště na konci – odpovědí na otázky může být spousta. Je závěrečná scéna, kde hrdinka usedá k televizi, obklopena muži, kteří se nastěhovali do její domácnosti (kromě manžela je to jeho kamarád, který se rozvádí, a rodinný přítel gay) rezignace, deprese, nebo úleva? Tahle rozporuplnost, která se táhne celým příběhem jako červená niť, je podobná jako v životě a my se budeme pokoušet na ní nalézat odpovědi.
Autorka nabízí netradiční modely soužití. Rodina už není uzavřená jednotka, ale otevřené společenství…
Ano, model nejstarších civilizací, kdy celá komunita vychovávala děti společně, ženy si vzájemně pomáhaly, při drhání, šití, vydělávání kůží si povídaly, zatímco muži-lovci do toho vstupovali jen občas, docela dobře fungoval. Těžko označit některý model soužití za nejlepší. Je to strašně individuální. Rodina nebo jedinec uzavření v paneláku, odstřižení od ostatních – to může být pro někoho příjemné a proto někoho smutné. Znám ale i modely, kde dvě ženské vychovávají dítě – a je to skvělá rodina. Nebo táta je sám s dvěma holkama – a taky to funguje.
Vidíme situaci očima Kitty, ale jaká je ona sama?
Je to živá postava z masa a krve. Nerada dělím osoby na dobré a zlé jako v pohádkách. v životě to bývá jinak. Kitty má v sobě směsici všech možných vlastností. Je velice poznamenaná svou matkou, dětstvím, s otcem, má vyhraněný vztah k sexu. Je zastánkyní tradiční rodiny, ale zároveň cítí, že to doma nefunguje. Ta její potlačovaná vášeň, nemožnost něhy a lásky, neuspokojený sex, to jsou věci, které někde bují a pulzují a vyhřeznou na nečekaných místech. Pro mě je u divadla úplně nejzákladnější rozšifrovat smysl jednotlivých situací a jednotlivých vět. Když herec nerozumí replice, nemůže jí porozumět divák, potažmo nerozumí další replice. A v okamžiku, kdy tomu nerozumí, začne se nudit. Když herec společně s režisérem postaví situaci a dokážou to srozumitelně předat, ten jde s tím. Naopak když svou postavu herec nechápe a hraje ji jen tak obecně, nemůže očekávat, že to pro diváka bude zajímavé. Snad se nám podaří s touto hrou, která má velmi mnoho barev, vyrovnat tak, aby si diváci třeba přes smích nebo slzy řekli – jo, tak tohle znám, to vidím kolem sebe, tomu rozumím…
PETR SVOJTKA
Jak jste se dostali k textu?
Přečetli jsme si synopsi hry, která měla premiéru v roce 2008 v Národním divadle Londýně. A protože jsme neměli k dispozici překlad, přečetli jsme ji v originále. Já jsem pro ni doslova zahořel – a tak jsme oslovili Jitku Sloupovou, aby pro nás hru přeložila.
Čím vás hra zaujala?
Pro mě klade nejzákladnější otázky lidského soužití – a to nakolik člověk může být dlouhodobě šťasten v partnerském vztahu. Po staletí, kdy bylo manželství považováno za posvátnou instituci, ve které by lidé společně měli strávit celý život, se najednou pravidla naprosto proměnila. Nedávno jsem byl na evangelické svatbě a přišlo mi docela bizarní, když farář říkal, že ty dva lidi posílá na cestu, na které on sám už dvakrát zabloudil. V dnešní době se svatba stává ceremoniálem, který už není jedinečný, ale může se opakovat. Už dávno se nevěří na lásku až za hrob, spíše se řeší, kdy a jak je nejlepší nefunkční vztah ukončit.
Dá se ta hra nazvat feministickou?
Mně se ta hra zalíbila, a nejsem feminista. Celá situace je samozřejmě nahlížena ze ženského pohledu, ale myslím, že výrazně feministická není. Spíše mám pocit, že tu autorka zúročuje své životní zkušenosti. Před rokem jsem dělal jinou britskou hru Bavíme se o sexu?, která má v určitých věcech společné rysy. Ženské postavy působí pozitivněji než mužské. Muži jsou směšní – ať ve svém Machismu, nebo naopak ve své nemužnosti. Možná že právě proto dostala nálepku feministická.
Vraťme se ještě konkrétněji k tématu. Na Facebooku často čtu u některých přátel v rubrice stav: je to složité. Máte tedy pravdu v tom, že vztahové situace lidi hodně řeší.
Text je pro mě zajímavý tím, že ukazuje problém soužití nebo nesoužití na několika modelech a nahlíží ho z různých stran. Fakticky ve hře vystupují dva manželské páry, ale těch modelů je tam konfrontováno více. Výrazná je například postava homosexuála Carla, který řeší svůj vztah, i když jeho partner se na scéně neukáže. Podobně je tam důležitá postava otce hlavní hrdinky, kterého vidíme očima matky i dcery. Pak je tam postava, jak říkám obšourníka, který je ženatý, nicméně se přitom realizuje v různých sexuálních eskapádách a tvrdí, že to nijak neovlivňuje jeho šťastné manželství. Je tam tedy pět různých párů a každý řeší situaci trošku jinak, po svém.
Má tedy divák šanci vybrat si tu nejsprávnější cestu?
Divák nazírá situaci očima hlavní představitelky, která se snaží zorientovat ve svém vztahu a je Konfrontována s těmi dalšími a vlastně řeší, co je smysluplné. Proto se taky hra jmenuje Konečně šťastná?. Je to s otazníkem, protože není jisté, zda to, k čemu v závěru dojde, ji naplňuje štěstím. A je na každém, zda takový přístup akceptuje či ne.
Ptala se Jana Soprová
NĚKOLIK CITÁTŮ O ŠTĚSTÍ
W. Shakespeare:
Šťastný je ten, kdo se při západu slunce těší z vycházejících hvězd
Maurois:
Mnoho lidí si zkazí život představou neštěstí, které jim hrozí
Dánské přísloví:
Štěstí a duhu vidíme vždycky ne nad sebou, ale nad hlavami druhých
Hemingway:
Štěstí – to je prostě dobré zdraví a špatná paměť
Cesbron:
To, co lidé nazývají štěstím, je okamžik, když přestanou mít strach
E. From:
Štěstí tvého života nezávisí na tom, jak se utváří tvůj osud, ale na tom, jak se vůči němu zachováš
G. G. Jampolsky:
Klíčem ke štěstí je odpuštění
W. Saroyan:
Největší štěstí, jehož můžeme dosáhnout, je poznání, že štěstí nakonec není nezbytně nutné
F. Koenig:
Máme sklon zapomínat, že štěstí není dosáhnout něčeho, co nemáme; naopak je to objevení a docenění toho, co máme
Friedrich Bodenstedt:
Nic na světě vás nemůže učinit šťastnými, pokud to nedokážete vy sami
Marcel Achard :
Štěstí si poprvé všimneme tehdy, když nás za bouřlivých okolností opouští
Pearl S. Bucková:
Mnoho lidí se připravuje o malé štěstí, protože hledají to velké
Ennie Flaiano:
Štěstí spočívá v tom, že netoužíme po něčem jiném, než co máme
Marcel Pagnol:
Lidem se téměř nikdy nedaří být šťastní, protože stále vidí minulost lepší, než byla, přítomnost horší, než je, a budoucnost růžovější, než bude
H. de Balzac:
Největším štěstím člověka je, když může žít pro to, zač by byl ochoten zemřít
Jan Werich:
Lidské štěstí, to je taková šňůrka, na kterou navlékáme malé korálky. Čím jsou drobnější a čím jich je víc, tím je to štěstí větší.
Stefan Zweig:
Šťastný člověk nevnímá čas
Marcus Aurelius:
Štěstí tvého života záleží na druhu tvých myšlenek
Epiktetos:
Je jenom jedna cesta za štěstím, a to, přestat se trápit nad tím, co je mimo naši moc.
G. B. Shaw:
Peníze nepřinášejí štěstí, ale dovolují nám, abychom byli poměrně příjemně nešťastni.
Až jednou v honbě za štěstím je opravdu najdete, podobně jako stařenka hledající brýle zjistíte, že vám štěstí sedělo na nose.
Lucius Annaeus Seneca:
Nejšťastnější člověk je ten, který štěstí nepotřebuje