Běžně si zanadávat, postěžovat si, či si pofňukat může být i docela prospěšnou terapií. Prostě se tak zbavujeme náhlé frustrace, kterou nám život přinesl. Stalo se něco, co jsme nemohli nijak ovlivnit a ono nás to zabrzdilo v rozletu, zastavilo, či úplně vykoplo ze sedla. Negativní energie, která se v nás díky tomu vytvoří musí nutně ven. Proto si můžeme „ulevit“.
Problém nastává až ve chvíli, kdy už se nejedná o úlevu v akutním frustračním stavu, ale o životní postoj. Neustále fňukat a stěžovat si může také znamenat, že potřebujeme přenést zodpovědnost za svou neschopnost a stav ve kterém se nacházíme na někoho jiného. Případně na okolnosti.
V podtextu kritiky tohoto světa a našich stížností je sdělení, že my jsme v pořádku, kdežto svět není. Odmítáme přijmout fakt, že jsme jeho součástí a každý z nás v něm má své místo. Hodně lidí je přesvědčeno, že si zaslouží něco mnohem lepšího, než mají, a nechápou, proč tomu tak není.
Nespokojenost je velmi deprimující pocit. Než ale začneme obviňovat druhé ze svých proher, měli bychom se nejdříve ptát sami sebe, zda jsme udělali všechno, co je v našich silách. Zůstaneme-li pasivní, zakopeme-li se na svých pozicích a budeme jen kritizovat, tak se nezmění vůbec nic. Nechtějte měnit statní – raději pracujte sami na sobě!
V podtextu obviňovacího přístupu zní ještě jedno: „Já jsem ten dobrý, já už si nemusím doplňovat znalosti, učit se novým dovednostem a zbavovat se svých slabin – ať se změní ti druzí, a to podle mých představ.“ Postěžovat si ostatním, že se vám nedaří, jak byste chtěli, klidně můžete – vybijete tím trochu negativní energie. Druzí ovšem za vás nic nevyřeší.
Obviňovat svět ze svých proher je alibizmem a také neochotou analyzovat vlastní chyby. Vybíjet negativní energii je pochopitelně potřeba a lze to dělat i mnoha způsoby. Kromě toho je ale nutné hledat reálná východiska.
Příčinou nic neřešících vzorců myšlení, cítění a jednání je strnulost. Nejsme schopni se zbavit nereálných představ o světě, překročit svá naprogramovaná omezení a najít nové ideje. Stěžovatelé jsou šiřiteli pesimizmu a beznaděje – nenaslouchejte jim, nenechte se od nich nakazit negativitou, chtějte vědět a vidět víc než oni. Je-li mezi tím, co máte, a co byste chtěli mít, nějaký rozpor, nezbývá než se s tím buď smířit, nebo začít hledat řešení.
Spousta lidí nadává na tento svět, ale ve skutečnosti se jim nelíbí jejich vlastní situace.
Ti, kterým se daří, nehledají výmluvy, omluvy a stížnosti, ale ideje a prostředky, jimiž mohou změnit to, s čím nejsou spokojení.
Teď když jsme se naučili létat v povětří jako ptáci a potápět se jako ryby, zbývá už jen jediné – naučit se žít na zemi jako lidé.
(George Bernard Shaw)