Nu a tenhle chlapeček snil ve dne v noci. Sotva se probudil z nočních, už se ubíral do svých snů denních, které snil s otevřenýma očima.
Cokoliv zahlédl tak si řekl „Kdybych já byl na jeho místě, v jeho situaci, tak bych …“ a myšlenky a fantazie jely na plné obrátky. Když projelo kolem krásné silné auto, už si představoval, jak on vyhraje Grand Prix. Když viděl na koncertě skvělého kytaristu, tak si představoval jako on bude fanynky udivovat skvělou technikou kytarového virtuosa a jak mu budou dívky ležet u nohou, nebo když si přečetl v novinách jak někdo vyhrál ve hře, tak si hned představil situaci, kdy on vyhraje miliony a co všechno si za ně koupí.
Ano, je pravda, že takhle sní každý člověk a není na tom nic špatného, prootže sny nás pohánějí kupředu, jenže tenhle chlapeček nedělal nic jiného než že snil.
Jednou se chlapec vydal do polí za městem a představoval si, jak bude slavný nebo bohatý nebo krásný, či silný, nebo všechno dohromady a tak se mu jeho sny zalíbily, že se v polích zdržel až do setmění. Najednou byla kolem úplná tma a chlapec nevěděl pořádně kde je a kudy má jít domů. Polekal se a začal zoufale naříkat a plakat.
V tom se v té velké tmě na obloze vyloupla zářivá hvězda. Svítila víc než ostatní a její stříbřistý třpyt zahalil louku, na které chlapec stál, do přízračného oparu. Bylo to poněkud strašidelné a tajemné, ale chlapec byl rád, že aspoň něco vidí a vydal se za třpytu hvězdy domů.
Doma si hned zalezl do postele a celou noc se mu zdálo o hvězdě, která ho zachránila před blouděním. Jakmile ráno vstal, hned měl hvězdy plnou hlavu a myslel na ni celý den a snil o ní a k večeru už byl naprosto přesvědčený, že na tu louku, kde hvězdu uviděl a kde zazářila půjde znovu. Jak si předsevzal tak udělal. Jakmile se začalo šeřit, rozbehl se na onu louku, tam si sedl doprostřed a s hlavou zavrácenou pozoroval oblohu.
Jakmile se setmělo, „jeho“ hvězda vyšla a opět zalila svým tajemným třpytem celý palouček. Chlapec se už nebál a nikam nespěchal. Zíral na hvězdu hodiny a hodiny. Zjistil, že jak jvězda putuje po obloze, tak svou záři mění, od stříbrného počátku, přes zlatý lesk uprostřed noci až po mlžné problikávání k ránu.
Ráno se chlapec vypravil domů, kde prospal celý den. Do jeho snů opět vstoupila hvězda a tak není divu, že když se večer probudil, tak běžel rovnou na palouk, aby svou hvězdu vyhlížel. Chodil tak hezkých pár dní a týdnů a stále se mu zdálo, že mu má hvězda co nabídnout a ukázat nového.
Začal po ní toužit. A toužil a toužil. Jak celé dny spal a v noci seděl na louce, tak začal chlapec chřadnout a blednout. Byl stále slabší a mátožnější. Všimli si toho lidé kolem a začali chlapci domlouvat. Co prý to dělá, jak se to chová, že se vysiluje a slábne. Rozmlouvali mu jeho noční výlety a rozmouvali mu hvězdu. Vždyť co s ní? Ona ani neví, že chlapeček existuje.
Chlapec ale na nikoho nedal a stále znovu a znovu za svou hvězdou běhal a chodil a ploužil se. Stále více a více po ní toužil. Když ho doma zamkli, utekl oknem, jen aby každou noc mohl hvězdu vídět. A skutečně chřadl a slábl, až jednou nebyl schopen v noci na louku jít.
Ležel doma v posteli u okna a volal hvězdu. Prosil ji, aby přišla k jeho oknu, aby ji uviděl. Byl tak slabý, že si myslel, že se nedožije ani rána, ale bylo mu to v tu chvíli jedno. Jen chtěl vidět svou hvězdu. Jeho touha a prosby byly velice silné. Byly neseny vším, co člověk do vesmíru dokáže vyslat a proto i hvězda jeho prosby uslyšela.
Dávno věděla o chlapci, který chodil noc co noc na louku, aby se jí obdivoval, ale protože byla hvězda, byla zvyklá na obdiv. Byla zvyklá na to, že lidé k ní vzhlížejí a vzdychají nad jejím třpytem a krásou. Pravidelnost, se kterou ji chodil obdivovat chlapec, ji sice zaujala, ale v obdivných vzdesích jiných lidí zase moc nevynikla.
Nářek umírajícího ale uslyšela jasně. Celá se ojínila, když si uvědomila, že tam dole na zemi ji někdo miluje tak, že kvůli ní umírá. I zželelo se hvězdě chlapce a zasvítila nocí do okna jeho pokoje a svým třpytem zalila celé hochovo lůžko. Sestoupila dokonce níž, aby chlapec mohl lépe pozorovat její velkolepou krásu.
Když už byla skoro nadosah, vyslovil hoch svou velkou prosbu: „Zůstaň se mnou!“
Hvězda nikdy v takové situaci nebyla a proto nevědela co s tím. Zcela upřímná prosba od vyčerpaného a umírajícího člověka ji dokonale rozhodila a proto také udělala bez rozmyslu to, co by jinak určitě nikdy neudělala. Sestoupila z nebe přímo do chlapcova pokoje.
Chlapec byl šťatný. Nejšťatnější v životě. Nikdy, nikdy nebyl tak šťastný, jak onu noc. Nad ránem pak zemřel a tak ho i ráno našli. Šťastně se usmíval a vedle jeho hlavy ležela malá hvězdička.
Protože byl den, tak hvězda nesvítila, takže vypadala spíš jako takový malý stříbrný plíšek. Byla celá ohmataná, jak ji chlapec do poslední chvíle držel a tisknul k sobě, Celá upatlaná od jeho vlhkých polibků a proto nikoho nezaujala.
Když jeho postel uklízeli, tak vyhodili hvězdu do odpadků a ty vyvezli na nedalekou skládku.
Ležela hvězda na skládce dlouoho a dlouho. Pršelo, zima jí byla, nikdo se na ni nedíval, nikdo ji neobdivoval a tak tiše plakal a naříkala. Byla stále zašlejší a ošklivější a po její úžasné kráse a třpytu nezbylo nikde ani památky.
Ležela tam dny a týdny a měsíce. Rezavějící, drobounký plíšek. Jednou šel okolo muž se psem. Muž házel psovi kousky větviček a pes mu je nosil zpět. A tak se stalo, že jedna větvička zalétla kousek od hvězdičky a jak pes běžel pro klacík, uslyšel jají tichoučké zavzdychání. Proto odhrábl hlínu, která ji za tu dobu kryla, vzal ji do zubů a odnesl ji pánovi.
Muž psa pokáral a chtěl plíšek zahodit, ale pak jej něco zaujalo nebo zastavilo a tak si vložil hvězdu do kapsy, s tím, že ji doma vyčistí a podívá se, co to vůbec je.
A tak se také stalo, Muž přinesl hvězdu domů, vyčistil ji jak to šlo od špíny a rzi a zadíval se na ni. Hvězdička se ze všech sil, které v sobě ještě měla, snažila zářit a svítit, ale moc jí to nešlo. Měla moc málo sil. Muže přesto zaujala a tak udělal něco, so nikdy před tím neudělal a oslovil ji. Promluvil na plíšek co měl v ruce, ptal se: „Kdo jsi?“ a upřímně, odpověď nečekal.
Jenomže hvězdička odpověděla. Pověděla mu celý svůj příběh a muž byl velmi překvapený. Není přece až tak úplně normální, aby mluvil plíšek, který jste si přinesli ze skládky, že? Nejdřív moc nevnímal co hvězda říká, ale posléze si její příběh vyslechl. Nechtělo se mu věřit, že by tohle mohla být hvězda z nebe a tak si začal to, co se od ní dozvěděl ověřovat.
Zašel na hřbitov a našel hrob chlapce. Na pomníku vedle jeho jména byla velká stříbrná hvězda, v upomínku na to, že kvůli této hvězdě umřel. Muž zašel za příbuznými aby se poptal. Představil se jako chlapcův známý, který se vrátil z ciziny. Dozvěděl se tentýž příbeh, který mu vypověděla hvězda, ale ze strany truchlících příbuzných. Proto byla hvězda vylíčena jako mrcha, která k sobě chlapce nalákala, aby ho nakonec svým třpytem zabila.
Muž se vrátil domů a byl zmatený. Vytáhl z huby svého psa kousek plíšku na skládce a nahlédl do tragédie. Sedl si ke stolu, položil hvězdu před sebe a dlouze se na ni díval. Nebyla zářivá ani krásná, ale měla v sobě jakési kouzlo, které se v tichu rozprostíralo kolem nich obou.
Muž si hvězdu nechal. Zvykl si na ni a nosil ji sebou jako talisman. Povidal si s ní a probíral různé věci. Hvězda neznala moc lidský svět, jen z výšky nebe a proto mu neuměla radit, ale vždycky jej vyslechla a povzbudila. Byla tak něžná, chápavá, milá.
A tak šly dny, týdny a měsíce. Muž byl spokojený a měl rád svou hvězdičku a proto si všiml, že ona je stále více málomluvná a stále častěji smutně zasněná. Ptal se jí co se děje a dozvěděl se to, o čem nikdo nemohl ani chvíli pochybovat.
Hvězdě se stýskalo po nebi, po volnosti, po výšce, po … Muž touhy hvězdy pochopil. Zvykl si na ni a i když si to nepřiznal, miloval ji a proto představa, že o ni přijde ho moc bolela. Přesto a nebo právě proto, že ji miloval se rozhodl, že jí její volnost vrátí.
Proto ji jednou večer vzal na palouček, kam za ní kdysi chodil nešťastný chlapec. Vzal ji tam do svých dlaní a natažené ruce s dlaněmi rozevřenými zvedl k noční obloze. Jeho upřímná touha, aby se hvězda vrátila tam kam patří, aby byla šťastná, byla tak silná, že se hvězdička skutečně vznesla a vystoupala až nahoru. Tam si našla své místo a muži na palouku zazářila v plné své kráse.
A muže, i když se smutek z loučení zarýval do jeho srdce, zalil pocit štěstí. Protože jeho milovaná hvězda byla šťastná. Protože i ve smutku může být štěstí.