Citová prázdnota

„Jsem tak nějak citově prázdná…,“ sděluji ve dvě ráno svému muži,
který se už mezitím chumlá v peřinách.

„Tak pojď sem a já tě naplním,“ chlípně plácá ten zvrhlík na místo
vedle sebe v posteli.

„Ty tomu nerozumíš, ja bych si o tom potřebovala promluvit, víš
jako…“

„No víš co, tak si o tom přemýšlej, intelektuál jsi v naší rodině ty. Já
jdu spát, ráno musím do Kolbenky. Jo, a zhasni, ty tvý filozofický patlanice se
ti budou lépe motat po tmě.“

V zápětí usnul. Takže můžu se urazit, můžu se neurazit a tiše se trápit, můžu
si pustit TV, ale tam už teď nic nebude, můžu si jít lehnout, ale budu se
převalovat a úpět nad svým strašlivým osudem.

Kdybych se nechala zlákat včas na „naplnění“, tak už bych teď spala taky.
Vždycky po tom spím jako mimino. No jo no…