Mozek a srdce

Mozek píše stížnost srdci:

„Drahé srdce, dávám Ti jasné racionální argumenty. Jak to, že mě neposloucháš?“

Srdce se jen usměje:

„Tomu Ty nemůžeš rozumět.“

***

Zvláště ženám je vyčítáno, že se příliš často řídí „srdcem“ a city, než mozkem. Já sama jsem toho důkazem. I když vím, že něco nemůže dopadnout dobře (rozum velí vycouvat), přesto onu věc udělám (srdce velí zůstat).

Myslím tím, třeba to, že si domů přinesu toulající se zanedbané a umňoukané kotě, i když mám doma už několik koček (jejich počet kolísá podle toho, jak dobré krmení dostanou do misek – sousedka je totiž stejně postižená jaké já – totiž záchranou zvířecích tuláků).

Máme ještě druhého souseda, který je zahradník a chodí nás pravidelně prosit, abychom kočky takhle domů „nepřitahovaly“, protože má pak všude ve svých krásně nakypřených záhonech s prominutím nas*áno 🙂 Je nám ho líto a tak jednou za několik let svolíme k tomu, aby soused posbíral všechny toulavé kočky v okolí a odvezl je za vesnici na statek, kde majitelům tulačky kupodivu nevadí, jsou za šelmičky dokonce i rádi. (Párkrát jsem přemýšlela, jestli to nemá nějakou souvislost s tím, že pak ve školní jídelně mají najednou k obědu jinak drahé králíky, ale znechuceně jsem toto zavrhla.)

Já vím, že to není dobré, takhle krmit potulující se, bezprizorní kočky. Že tím působím problémy nejen sobě, ale i sousedům a že jim to pak vážně vadí. Rozum mi velí to nedělat. Jenže pak přijde šmudla, špinavý, vychrtlý, zoufale mňoukající a rozum nemá šanci. Nastupuje srdce v plné síle. Přece mám vlastně všeho dost, nadbytek, proč tedy nedát drobek potřebnému.

Jistěže se kočky chovají podle své přirozenosti a zvyklostí. Prostě značkují (a tím pádem smrdí), hrabou v záhonech a po nocích mají své umělecké koncerty, kdy člověk marně přemýšlí, kde se tak obrovský hlas v tak droboučkém tělíčku bere.

Mám právo je tím, že je nakrmím, přitáhnout k nám do zahrad? Nebo je mám nechat, ať si někde jinde vyhcípají hlady a na nemoci? Ať trpí plesnivinami, vysílením a průjmy? Ony stejně do těch našich zahrad příjdou, stejně budou smrdět a „zpívat“ po nocích, jen budou vychrtlé, zoufalé, naštvané, zlé a bojující.

A tak žiju v tomto schizofrenním rozpoložení, kdy  si jednou myslím, že je to tak správně a podruhé si říkám, jak je to celé špatně…

A teď jsou tady uprchlíci …

Tento obrázek namaloval před mnoha lety můj syn. Je to prý maminka. Nejvíc se mi líbí, že mám na p*deli českou vlajku 🙂