Roli andělů k lidem bych vysvětlila, jako roli člověka „páníčka“ třeba ke své kočce.
Chceme pro naši kočku, našeho miláčka všichni to nejlepší. Rozmazlujeme ji, mazlíme se s ní, krmíme ji podle její chuti a když onemocní, šup s ní k veterináři. Jenže kočka nechápe, proč jí najednou „ubližujeme“. Proč dostává injekce, šmátrá na ni cizí člověk a není to hlazení. Proč do ní píchají a řežou a cpou jí do tlamičky naprosto nechutné léky. A což teprve kastrace? Nikdy jí nevysvětlíte a ona to ani nepochopí, že je to pro její dobro.
A tady se dostáváme k jádru problému – Jak poznáme, že je to pro její dobro? Přece necháváme kočku kastrovat! Vždyť nechceme, aby se množila, nechceme, aby se kocourek toulal a po bytě značkoval (a smrděl nám).
Je to skutečně pro JEJICH dobro??
My, kočičí andělé, si jen namlouváme, že některé věci jsou pro dobro našich koček. Ve skutečnosti je mrzačíme pro dobro svoje. Aby se nám nemnožily, aby se nám netoulaly, aby nám nesmrděly…
Domnívám se, že andělé jsou v úplně stejné pozici k nám lidem. Prostě jsme jejich „peti“, mazlíčci a miláčci a oni pro nás dělají všechno, co si myslí, že je pro nás dobré. Také nás často bezdůvodně rozmazlují ale někdy nám dávají „novinama po zadečku“ a my ani nevíme za co. Nutí nás také dělat věci, které nechceme a kterým nerozumíme a většinou jsou tyto věci pro naše dobro.
Ale někdy ne. Někdy se náš anděl mýlí a věc, do které nás žene pro naše dobro není. Těžko to poznáme, protože naše kočka také nepozná, co je pro ni dobré a co ne. A což teprve takový mladý a nezkušený anděl. Spíš takový začínající andílek?
Nezbývá nám, než se na svého anděla spolehnout a doufat, že se přiliš často mýlit nebude.
A když už se zmýlí, pak je třeba mu odpustit. A milovat ho dál.