Jeho babička, svatá Ludmila, ho od dětství učila číst a ctít křesťanské ctnosti. Václav tak pod rouškou noci, kdy celý knížecí palác na Hradčanech utichl, dělal věci, které u tehdejších mocných nikdo nevídal. Sám na svých ramenech nosil dřevo chudým vdovám, rozdával jídlo hladovým a vykupoval z otroctví děti, aby jim daroval svobodu. Říkalo se dokonce, že sám na svých polích sklízel obilí a lisoval víno, které pak sloužilo k bohoslužbám.
Ne všem se však jeho mírná povaha zamlouvala. Mnozí zemané a bojovníci toužili po válce, kořisti a starých pohanských časech. V čele těchto nespokojenců stál Václavův vlastní bratr Boleslav. Ten prahl po knížecím trůnu a Václavova dobrota mu připadala jako slabost. Netušil však, že Václavova síla nepramení z touhy po krvi, ale z hluboké víry, nad kterou bdí samotné nebe.
Jednoho roku se zemané vzbouřili a odmítli Václavovi poslušnost. Odboj vedl mocný kouřimský kníže Radslav, který se rozhodl Václava svrhnout. Shromáždil obrovské vojsko a vytáhl k Praze. Václav, který se vždy snažil zabránit krveprolití svých věrných, poslal k Radslavovi posla s nabídkou míru. Radslav se však jen pyšně vysmál a vzkázal, že o osudu země rozhodne bitva.
Vojska se utekla na bitevním poli u Staré Kouřimi. Když Václav viděl tisíce mužů připravených na smrt, pocítil v srdci hlubokou lítost. Nechtěl, aby kvůli pýše jednoho muže umírali tátové od rodin. Vyjel proto před řady svých bojovníků a provolal k Radslavovi: „Proč mají naši lidé prolévat krev? Ušetřeme je. Vyzývám tě na souboj muž proti muži. Kdo z nás zvítězí, tomu bude patřit vláda!“
Radslav, statný a zkušený válečník, s radostí souhlasil. Považoval mladého Václava za snadnou kořist. Pobídl koně a s napřaženým kopím se vyřítil proti českému knížeti. Václav klidně seděl v sedle, v ruce držel jen lehký štít a meč. Když se k němu Radslav přiblížil na dosah, stal se zázrak, který všem přítomným vyrazil dech.
Z nebes se náhle snesl oslnivý proud čistého světla. Po obou stranách knížete Václava se objevili dva zářící andělé a na Václavově čele se jasně rozsvítil zlatý kříž. Radslav v tu ránu ztratil veškerou svou sílu. Zbraň mu vypadla z ochromené ruky. Oslepen nebeskou září padl z koně přímo do prachu země, doplazil se k Václavovým nohám a se slzami v očích prosil za odpuštění. Václav ho nezabil. Pomohl svému nepříteli na nohy a daroval mu milost.
Tento nebeský triumf sice přinesl zemi mír, ale Boleslavova závist a nenávist tím jen vzrostly. Rozhodl se, že bratra odstraní za každou cenu, a vymyslel strašlivý plán. Pozval Václava na své sídlo ve Staré Boleslavi na oslavu svátku svatých Kosmy a Damiána. Václav, přestože byl varován svými věrnými, že mu hrozí nebezpečí, pozvání přijal. Věřil, že bratrská láska nakonec zvítězí nad zlobou.
Hostina byla bujará, plná jídla a vína, ale Václav zůstával ostražitý a v noci se odebral k modlitbám. Druhého dne ráno, dne 28. září roku 935, se ozvalo zvonění na ranní bohoslužbu. Václav spěchal do kostela. Na chrámovém nádvoří však na něj už čekal Boleslav.
„Včera jsem tě dobře hostil, ale dnes ti chci posloužit takto!“ vykřikl Boleslav a sekl po bratrovi mečem. Václav však byl obratný bojovník. Ránu odrazil, vytrhl Boleslavovi zbraň z ruky a srazil ho k zemi. Mohl svého bratra na místě zabít a zachránit si život. Místo toho však meč odhodil a řekl: „Bratře, co to činíš? Bůh ti odpusť.“
V tu chvíli se z úkrytů vyvalili Boleslavovi spiklenci. Václav, těžce raněný, se pokusil utéct do bezpečí chrámu. Když však sahal po kruhu na chrámových dveřích, aby jimi zatřásl a schoval se uvnitř, vrahové ho dostihli. Pod ranami jejich mečů klesl mladý kníže k zemi a jeho krev zbarvila kamenný práh kostela. Jeho poslední slova patřila modlitbě: „Do tvých rukou, Pane, poroučím svého ducha.“
V tu chvíli se prý nad Starou Boleslaví zatáhlo nebe a divoká bouře otřásla celým krajem. Říká se, že krev svatého Václava nešla z kamenných schodů chrámu po mnoho dní smýt, jako by měla navždy připomínat ten hrozný čin. Boleslav se sice stal knížetem, ale výčitky svědomí ho pronásledovaly do konce života. Později nechal bratrovo tělo s velkou slávou přenést do Prahy na Hradčany.
Od té doby je svatý Václav považován za hlavního patrona české země. Legenda praví, že jeho duše neopustila náš národ. Spolu s vojskem udatných rytířů spí hluboko uvnitř hory Blaník. Až bude české zemi nejhůře, až se na ni sesypou nepřátelé ze všech světových stran a naděje bude umírat, hora Blaník se otevře. Svatý Václav vyjede na svém bílém koni, v čele svých věrných rytířů zvítězí nad zlem a vrátí do naší vlasti věčný mír a svobodu.
Napsat komentář