Ženská nevěra

Rovnou si řekněme, že není rozdílu mezi ženskou a mužskou nevěrou! Stejně ženy (jako muži) mají své erotické záskoky a není pravda, že by ženy nemohly mít milence jen jako sexuální vztah – tedy bez romantických, ale víceméně balastních nánosů lásky.

Obě pohlaví jsou si nevěrná úplně stejně a ve stejném poměru je u nich zastoupena nevěra jak pro lásku, tak jen pro prosté sexuální potěšení. Není vůbec pravda, že ženy jsou nevěrné jen tehdy, když opravdu milují. Ony samy to jen tak říkají, protože veřejné mínění to od nich žádá.

Jen si vzpomeňme: Když muž řekne, že byl nevěrný, tak to přece bylo jen „čistě kvůli sexu“ a navíc je to skoro hrdinný čin. Když totéž řekně žena – tedy že byla nevěrná jen kvůli sexu, je z ní rázem coura. Nepočítají se jí plusové body, nestává se hrdinkou, která dostala do postele skutečně žádaného „borce“. Je to jen štětka, která se nechala ojet (můj bože!!!) jen tak, bez lásky!

Určitě je to z historického hlediska způsobeno rolí ženy a muže. Muž je přece rozsévač a je jeho povinností zaset semeno do co nejvíce zahrádek. Kdežto žena je ta, která o genetický materiál pečuje a je naprosto nežádoucí, aby byl do ní zaséván genetický materiál jiný, než jednoho a to jejího muže.

To je důvod, proč byla v minulosti (a v některých zemích i v současnosti) ženská nevěra trestána daleko přísněji než mužská. Jak totiž má muž poznat, že narozené dítě je jeho potomek? To nikdy v minulosti poznat přesně nešlo a proto bylo daleko jistější ženy svázat množstvím zákazů a zákonů a nevěru jim tak ztížit, aby byla tak nebezpečná až neproveditelná.

S nástupem genetických testů, které si dnes každý otec může nechat u dětí, které jsou prohlašovány za jeho, udělat, se výchozí situace změnila. Již za zhruba 5 tisíc Kč a několik dní si můžete ověřit, jestli jak na tom se svým údajným otcovstvím jste.

Mimochodem – poplašné zprávy o tom, že až třetina dětí je vychovávána muži, kteří nejsou jejich biologickými otci (ačkoliv byli matkami za otce označeni) je silně zavádějící. Především to z žen dělá vypočítavé mrchy, které se snaži si dítě uhnat kdekoliv, jen ne doma, ale je to informační šum. Přesněji – mylně vykládané výsledky laboratoří.

Je potřeba si uvědomit, že se jedná sice o třetinu dětí, ale je to třetina dětí těch otců, kteří podezření na to, že dítě není jejich mají. Protože jen ti si takové testy dělat nechávají. A představte si, když byste si byli jisti, že dítě je vaše, napadla by vás vůbec ta myšlenka? Test paternity? Takže je vcelku logické, že když někdo tímto podezřením trpí, tak zřejmě proto má své důvody a ví proč by potomek neměl být jejich. Pak je také jasné, proč tolik výsledků skutečně jejich „neotcovství“ potvrzuje.

Nicméně zažitý úzus, o ženské nevěře z lásky zůstává dál. Je to současně jakási obrana ženy před veřejným míněním po odhalené nevěře. „Chudinka, nemůže zato, zamilovala se.“ Ovšem, ženy nejsou žádné chudinky. Jen je tisíciletý vývoj a smrtelné nebezpečí naučilo, jak nevěru schovat, utajit a případně co nejlépe omluvit a vysvětlit. Muži to dělat nemuseli, proto to neumějí.

Například žena nevěru svého muže pozná velice záhy. Občas nějakým šestým smyslem ještě dřív, než vůbec proběhla – jen že se nějaká chystá. Muž svou nevěru totiž neumí krýt, nebo ji maskuje jen velmi ledabyle. Nemá připravenu promyšlenou lež a odpovídá nahodile a své lži si nepamatuje.

Žena má naopak všechno promyšleno a maskováno daleko lépe (tedy pokud jí není vztah už úplně fuk a na případném odhalení jí nezáleží). Pokud si dá žena záležet, tak muž ani nepojme podezření. Má dokonale promyšlené výmluvy a odpovědi na nebezpečné otázky.

Ale důvody nevěry mají obě pohlaví úplně stejné. A znovu zdůrazňuji: Rovným dílem, jak u mužů i žen, se na nevěře podílí láska i vášeň.