Ano, s tím nezbývá než souhlasit. Lidé se ozvádějí kvůli pitomostem, „hrnku teplé vody“ což je pro změnu zase oblíbený obrat naší dvorní kartářky, paní Jarmily Harcové, která pro náš magazín dělá rubriku Věštírna.
Rozvod je věcí běžnou a relativně snadnou. Před sto lety se jednalo spíše o věc často nevídanou. Rozvod se konal občas ve vyšší společnosti a i tam jen zřídka, protože se jednalo o společenské faux pas. Mezi „obecným lidem“ prakticky nebyl možný. Byli ti lidé snad jiní? Ano byli. Okolnosti je přinutily se spolu naučit komunikovat.
Těmi okolnostmi myslím samozřejmě praktickou nemožnost rozvodu. Byli na tom podstatně hůře než my. Často si ani své partnery nevybírali, ale byli „obětmi“ předem domluvených manželství. Mnohdy se stalo, že se před svatbou viděli jen co byste na prstech jedné ruky napočítali a sami spolu byli poprvé až o svatební noci.
Znali většinou dobře své vzájemné majetkové a rodinné poměry, ale jeden druhého neznali vůbec. Přesto spolu tyto páry v 99% případech vydrželi až do konce života.
V dnešní době je všechno jinak. Partneři si myslí, že se dobře znají a pak jsou najednou překvapeni, když dojde k nějaké kolizi. Jenže hrdinství našich babiček a dědečků už se jaksi nekoná. Proto je-li kolize závažnější, vidíme často, že se lidé od sebe stěhuji, rozcházejí se a rozvádějí. Vždyť je to tak snadné.
Rozchod, pokud nejsou ve vztahu děti, ještě nemusí být až takové tragédie. Opakem je manželství, kde děti už většinou bývají a kdy rozvodem ublížíme zřejmě nejvíc právě jim.
Nejsme připraveni ani na základní úskalí dlouhodobých vztahů a to je také hlavní důvod, proč se pak s nimi neumíme vyrovnat. Vstupujeme do manželství nepoučeni, nepřipraveni a nedomluveni na tom, jak budeme v krizi jednat.
Proto bychom měli jednat velmi uváženě. Láska milenecká se změní v lásku manželskou (ta není lepší ani horší, je jen jiná), dříve nebo později odejde „sexuální chemie“ a partner nás přestane vzrušovat, čím méně nás bude partner sexuálně přitahovat, tím víc budeme mít tendenci hledat na něm chyby („někde přece musí být chyba“) a to už pak je jen krůček k tomu, že si najdeme milence, nový vztah začneme glorifikovat a s patetickým výkřikem „Je to silnější než já“ boříme rodiny, vztahy, iluze a pocit bezpečí svých dětí.
A my se musíme zastavit včas v tomto sledu událostí. Zhruba ve chvíli, kdy zjistíme, že nás partner už vlastně nevzrušuje a my se řítíme do vztahu nového, je potřeba si říct, že se děje něco úplně normální a běžného a současně se vnitřně ukáznit.
Dobře zvážit celou situaci, uvědomit si, že se dříve nebo později do stejného stádia dostaneme s každým případným dalším partnerem a říct si, jestli nám to stojí zato.