„Zavezeš mě zítra na pohřeb,“ oslovil mě děda u pravidelného rodinného oběda: „Umřela mi kolegyně z práce a bydlí ve vesnici, kam mi nic rozumného nejede …“
„Jasně,“ ujišťuju dědu, proč také ne, vždyť na tom přece vůbec nic není.
Kryštůfek zatím sedí u stolu a dělá si na talíři kopečky z brambor – snaží se, aby byly co nejvyšší, takže krade brambory z talířů spolustolovníků. A protože je to určitě zajímavější činnost, než sledovat, co si kdo povídá, tak nevnímá naši komunikaci s dědou.
Odpoledne kolem mě profičí a já od psacího stolu na něj zavolám: „Zítra pojedeme nakupovat!“
Zarazí se v raketovém pohybu a vrací se zpět ke mně: “ Proč? Vždyť není sobota?“
„To nevadí, hodí se to,“ vysvětluju dítku: „Zavezeme dědu na pohřeb a cestou zpátky nakoupíme.“
Syn znehybní, ztuhne, očích se mu zračí údiv, který přechází v hrůzu, jak se mu odvíjejí jeho dětské představy. U oběda prostě nedával pozor a tak … :
„A to dědu pohřbíme zaživa!?“