Jabloňoví lidé jsou vždy sympatičtí, nadaní zvláštním
kouzlem osobnosti. Při jednání s ostatními lidmi bývají srdeční a velkorysí.
Jsou to lidé hloubaví a ochotní pustit se do jakéhokoliv dobrodružství. Mívají
velkou lásku ke knihám a solidní vědecké nadání.
Milují luštění nejrůznějších
hádanek a logických hříček a jejich objevitelský duch se může projevit v
kterémkoliv oboru. Dobrodružná povaha má svoji odvrácenou stránku v jejich
milostném životě, neustálá touha objevovat něco nového bývá zdrojem jejich
četných milostných dobrodružství. Přesto však tito lidé mnohdy nalézají v
manželství uspokojení a obvykle se usadí. Nepotřebují nic jiného, než vnímavého
partnera s citlivou duší.
Zrozenci jabloně mají často velmi mnoho přátel, mimo
jiné i proto, že jsou neobvykle obětaví, nezištní a schopni se rozdělit o
cokoli. Jejich velkorysosti však bývá dosti často zneužíváno, dokonce se často
nechají oklamat. Přes svojí důvěřivost však zdaleka nejsou lidé jabloní ani
trochu naivní nebo lehkomyslní.
V zaměstnání bývají tito lidé mnohdy
nespokojeni a často je mění. Nesnášejí totiž monotónní a jednotvárnou práci,
mají rádi změnu. Jejich život bývá celkově dosti pestrý, dalo by se říci, že si
lidé jabloně často a rádi komplikují život. Někdy jej však takto komplikují i
svým blízkým, kteří si občas musí „obrnit nervy.“
Mezi typické zrozence
jabloně patří mnoho známých spisovatelů: Antoine de Saint-Exupéry, Rudyard
Kipling (oba znalci jak duší zvířat tak i dětí), mistr hororu Ambrose Bierce,
vypravěč a novinář Eduard Bass, či kontroverzní Henry Miller. Patří sem i
umělci jako Marlene Dietrichová, malíř Peter Paul Rubens a vynikající skotský
fyzik William T. Kelvin.
Jabloň je člověku
známá již od mladší doby kamenné a její vyšlechtěné odrůdy se pěstovaly již za
dob Keltů i u nás. Tento nevelký strom, jenž v původní plané formě obýval
světlejší okraje lesů, byl odedávna předmětem dávných mýtů a mystérií. V
keltských mýtech se hrdinští králové a druidové odebírali po smrti do bájného
Avalonu, čili země jablek.
Také v keltských pohádkách občas vystupuje nádherný
strom se zlatými jablky, obdařenými nadpřirozenou mocí. Hrdinové v těchto
příbězích museli obvykle postoupit mnoho těžkých zkoušek a dobrodružství, než
se jim podařilo tato jablka získat. Obdobné mýty se vyskytují v řeckých bájích
(Herakles a jablka Hesperidek) nebo v germánských ságách (zlatá jablka
nesmrtelnosti bohyně Iduny).
Teprve křesťanská církev přisoudila jablku symbol
hříchu a svodů – jablko, které Adam snědl, mělo Evě i jemu podle navádění hada
dát možnost „jako Bůh znát dobré i zlé“. Keltové chovali k jabloním velkou úctu
a jablka považovali za symbol nesmrtelnosti a věčného života. Bývalo zvykem
jablka zahrabávat do země jako dar zemřelým, kteří čekají na znovuzrození.
Lidem smutným a nešťastným jablka vracejí energii a chuť do života. O léčebných
účincích jablek na lidský organismus by se jistě dala napsat celá kniha.
Málokdo ví, že i téměř nepoživatelná planá jablíčka lesních jabloní lze využít.
Z nakrájených a usušených tenkých plátků se totiž dá připravit vynikající čaj,
pročišťující krev a snižující horečku.
Příbuzným stromem je hrušeň, považovaná
někdy za sestru jabloně. Jablka i hrušky sloužily často jako prostředek k
lidovým věštbám, vzpomeňme si na ono rozkrajování jablka napříč o Vánocích.
Všeobecně platilo, že muži hledali odpovědi spíše u jabloní, zatímco ženy u
hrušní. Věřilo se také, že když se vylije voda z prvního koupání novorozené
holčičky na kmen hrušně, dítě bude zdravé.
Mladé dívky o Vánocích házely dřevák
přes korunu hrušně, pokud na ní zůstal viset, bylo to znamení, že se děvče brzy
vdá. Dřevo hrušní i jabloní je poměrně dost oblíbené mezi řezbáři.