Úsměvy z venerologického oddělení aneb Alláh potmě nevidí?

Měla jsem možnost krátce v rámci praxe na takovém místě pracovat. A musím říct, že se jednalo o práci
vesměs dost nudnou i když to tak na první pohled nevypadá. Někomu se může totiž zdát atraktivní si povídat v rámci pracovní doby výhradně o sexu. Možná ano, ale já jsem byla ve věku, kdy naprostá většina mých pacientů byla starší než já a někteří i několikanásobně a tak mi to bylo spíš velmi nepříjemné. Ale člověk si zvykne.

Pracovala jsem na místě, kdy do mého okrsku spadala i Vojenská akademie včetně její cizinecké části. Tenkrát ji naplňovali studenty země teroristického trojlístku: Sýrie, Lybie, Írák a některé další z té oblasti, například Palestina.

Nemusím snad nikomu vysvětlovat, že právě tito studenti tvořili podstatnou část „mé klientely“. A musím říct, že právě oni byli jediní, se kterými jsem se při své práci opravdu nikdy nenudila. Oni totiž našinci jeli podle vzoru:

„Seznámili jsem se v baru, šli jsme ven a v průjezdu se to stalo, ani nevím jak se jmenuje. Hlavně ať se to nedozví manželka!“

Což samozřejmě splnit nešlo, protože právě manželka takového průjezdového donchuána byla druhem nejvíce ohroženým. Pak už vždy následovaly jen prosby, sliby a trápení.

„Moji arabáčci“, jak jsem jim familierně říkala, se mi ale vždy o zábavu postarali. Když byli diagnostikováni, nabírali jsme je tenkrát vždy na lůžkovou část. A tam to začalo. Odmítali jíst běžnou stravu, především pak vepřové maso, ale i jiná jídla a tak právě v našem zařízení byla ke všem ostatním dietám k mání dieta s pracovním názvem „cizinecká“.

Veselo bylo, když byl islámský postní měsíc Ramadán, protože to naši pacienti odmítali ve dne jíst a proto dostávali stravu až při večeři a to zásobu, aby jim to vydrželo po celou noc. Občas vyrukovali s požadavkem, že chtějí sehnat například Korán v arabštině, vodní dýmku, případně modlitební kobereček a to vám garantuju, že tehdy byly takové požadavky na úrovni Maruščiných jahod v lednu z pohádky O dvanácti měsíčkách.

Jenže tihle pacienti byli tenkrát jediní platící, takže se jim vstříct vycházelo, ono se jim to pak naúčtovalo a utěšeně tak rostl státní dluh jejich zemí u našeho státu a sypaly z toho dolárky, případně kapala nafta.

Ještě zajímavější pak byly depistážní rozhovory s nimi. Jeden mi třeba řekl, že si nepamatuje, jak se „cholka“ jmenovala, ani její adresu, ale že mě tam dovede. Konzultovala jsem s primářem a ten rozhodl o nevídané akci. Vyfasovali jsme sanitku, řidiče, pacient byl v pyžamu, já v bílém a vyrazili jsme. Projížděli jsme pak různá sídliště půl dne a cizinec se docela bavil. Když už ale pak se řidič vztekal a z nemocnice přicházely stále častěji výzvy k urychlení  a k návratu, vzdali jsme to. Až na oddělení mi pak „klient“ soukromě sdělil, že se chtěl jen projet a zpříjemnit mi pracovní dobu.

Jindy se mi stalo, že přišel nějaký jejich papaláš. Snad nějaký princ, nebo příbuzný někoho z vládních kruhů dané země. Od první chvíle jsem věděla, že s ním to lehké nebude. Jakmile jsem totiž přišla za ním a vyzvala ho, aby šel se mnou do ordinace, že s ním potřebuju něco sepsat, zarazil se a začal tvrdit, že neumí česky.

Sice jsem mu nevěřila, ale zkusila jsem to anglicky. Tvrdil, že neumí ani anglicky. Prý trvá na arabském překladateli. Nezbývalo mi, než zavolat na „akádu“ a chtít překladatele. Tam mi rovnou řekli, že je to blbost, že on určitě umí jak česky, tak anglicky a ještě ke všemu i francouzsky, ať se nenechávám odbýt. Docela mě to potěšilo, protože mám maturitu z francouzštiny (čímž zdravím naši paní profesorku z gymplu, doktorku Olgu Koutnou) a tenkrát jsem si z ní ještě i něco pamatovala. I zkusila jsem tuto alternativu, ale neuspěla jsem.

Jasně jsem viděla, že mi princátko rozumí – po jeho, do té doby kamenném a nepřístupném obličeji, proběhl úsměv (nevím, jestli jsem mluvila tak mizerně, či oceňoval mou snahu), přesto dál trval na překladateli.

Abych to zkrátila. Po dvou dnech se mi podařilo vážně dokopat překladatele na oddělení. Jakmile se ti dva setkali, začali si spolu povídat arabsky, jako bych tam vůbec nebyla. Různě jsem se snažila je přerušit, že tam jsou kvůli mně, abych si já konečně udělala ono „hlášení“ a měla klid, ale nevnímali mě. Rezignovala jsem. Po určité chvíli se princ zvedl a odcházel z ordinace.

„Tak moment. Musíme sepsat ten protokol!“ vylítla jsem.

Zbytečně. Překladatel se na mě podíval a sdělil mi, že Jeho Výsost si na nic nepamatuje, protože byl prý opilý. Řekla jsem překladateli, že Jeho Výsost opilá být nemohla, protože jako jeden z čelných představitelů islámu přece musí vědět, že jim víra alkohol zakazuje. Byla jsem opět poctěna princovým usměvem mezi dveřmi. Překladatel se smál od ucha k uchu a sdělil mi, že trvá na tom, abych napsala, že byl opilý, nic jiného že nepodepíše.

Samozřejmě, že byla spousta dalších perliček od toho, že někteří vyčíslovali mou cenu na arabském trhu se ženami ve velbloudech až po sdělení, že český holky jsou sice hezký, ale nic nevydrží, protože jim z postele utíkají už po čtvrtém čísle 🙂

Jedna příhoda mi ale utkvěla asi v paměti nejvíc. Zavolala jsem si pro pacienta na sesternu, ať mi ho sestřičky pošlou dolů. Po chvíli opravdu přišel a po zaklepání na dveře si i na vyzvání otevřel, ale tím to skončilo. Zůstal stát ve dveřích a odmítal se hnout. Přesněji – odmítal vejít dovnitř.

Tvrdil mi, že mu víra zakazuje být sám s ženou v jedné místnosti!

To mě tedy skutečně dostalo a spustila jsem na něj zhurta, kolik že jich tam bylo v té místnosti, když chytil tu „kapelu“?

On chvili zaraženě mlčel a pak mi sdělil:

„To byla tma …“

A pak jsem řekla větu, za kterou jsem byla poté pokárána, protože si pacient stěžoval, že jsem zlehčovala jeho vyznání a tím jsem ho urazila. Ta věta zněla:

„A to Alláh potmě nevidí?“