Načapal jsem ji s bráchou!

„Chápeš to? S bráchou!!!“, je z dané situace naprosto zoufalý. Cítí se být raněn hned dvakrát. Jednak ho podvádí žena, které věří a kterou má rád a jednak jeho brácha, se kterým vyrůstal a kterému nedávno pomáhal, když ten se rozváděl.

„Kdyby s kýmkoliv jiným, ale s bráchou ?!“, stále se nemůže srovnat se situací. Těžko mu asi můžu začít vysvětlovat, že i kdyby ji načapal s někým úplně neznámým, tak to bude bolet stejně. Naopak mám pocit, že právě dvojitý zásah bolest toho prvního oslabuje. Tedy že se člověk nesoustředí jen na to, že je podváděn milovanou ženou, ale že se mu v hlavě odvíjí milion dalších situací. Kdy co pro bráchu udělal, jak jim spolu bylo fajn, jak spolu vyrůstali a provozovali rošťárny a on teď takhle …

Je to rána to každopádně, ale na druhou stranu – řekněme si, že nijak mimořádná. Běží nám tu souběžně dva děje. Jednak co se stalo – nevěra a jednak s kým se to stalo – s bratrem. A ani jeden z těchto dějů není ničím mimořádný, spíš se jedná o jev běžný.

V první řadě nevěra. Ano, je to zrada, je to odporné a moc to bolí, ale děje se to. Pořád. Dnes a denně. A skoro každému. Pokud někdo tvrdí, že se s ní ještě v ždáné formě nesetkal, tak lže, nebo je tak nadutý, že by ji popřel i kdyby ji sám na vlastní oči viděl (přece nepřipustí, že by jemu mohl být někdo nevěrný).

Nevěra dříve nebo později potká každého z nás. Každý se na ní nějak podílíme – byl ti partner nevěrný? Byla jsi nevěrná partnerovi? Nebo jsi měla „románek“ se zadaným člověkem? Dokonce jsi zadaného člověka odloudila? Pak ses beze sporu na procesu nevěry podílela. Jenže pro vlastní selhání si dokážeme vždy najít skvělé výmluvy, že?

Zpočátku vztahu se valné většině lidí podobná věc jeví jako nemožná. Jsme fascinováni svým protějškem, milujeme ho a nikdo jiný nás v tu chvíli opravdu nezajímá. Jen představa, že bychom mohli být nevěrní v nás vzbuzuje negativní emoce a velmi tvrdě až zavile tuto eventualitu odmítáme. O to více, čím jsme mladší a čím méně zkušeností s dlouhodbými vztahy máme.

Jenže pak se překulí určitý čas a po nějaké té době (a sexuologové vědí, že ten interval je 7 – 10 let) nám partner zevšední a začneme se s ním v posteli nudit a posléze nás úplně přestane vzrušovat.  Obvykle tento proces nebývá synchronizovaný, takže jeden z nich bývá chladnější a odmítavější dříve.

Chvíli s tím třeba bojujeme, ale dříve nebo později, jakmile nastane vhodná příležitost a naše hormony zavelí, k tomu prostě dojde. Najdeme si jiný sexuální objekt. Jsme-li ovšem tím „opožděným“, tedy tím, jehož apetence ještě nevyprchala, pak se cítíme zrazeni a podvedeni a dáváme na odiv vlastní věrnost a vykřikujeme, že my bychom nikdy … Ale ano. I vy byste … Jenže poněkud později.

Druhá rovina je pak s kým. Nu a možná to pro vás nebude velké překvapení, ale nevěra s blízkým partnerovým kamarádem (kamarádkou) nebo dokonce sourozencem je věcí naprosto běžnou. Je to vcelku logické. Jedná se o člověka, který má otevřený přístup do vašeho soukromí. Navštěvuje vás a vám nijak nepřijde nenormální, že je u vás iv době, kdy vy nejste doma.

Žádné signály, které byste viděli u cizího človeka neregistrujete, protože veškeré intimnosti (pohlazení, dotek, objetí) připisujete přece kamrádství nebo příbuzenství. A když přijedete domů a najdete ho tam? Přece se nic neděje, to je úplně normální. Vždyť je to brácha a nedávno přišel o manželku, tak nechce být sám.

Problém nastane až když přijdete domů a načapáte je při kopulaci. To už kamarádstvím nebo příbuzenstvím nevysvětlíte. Nu a pak se začne odvíjet ten složitý děj. Kdy se vám začne vybavovat kolikrát jste je viděli si spolu špitat, smát se, dotýkat a jak vám to tenkrát nepřišlo. A teď vás to do spánků buší jak kladivo.

Ano je to hrozná situace, velmi bolestivá a emocionálně vypjatá. Ale je naprosto běžná. Můžete se snažit ji odlehčit:

„Hele když jste s bráchou byli malí, tak jste si taky půjčovali hračky, nebo kolo. Nu a teď tvůj brácha kolo nemá a chtěl si taky zajezdit, tak přece nebudeš škrob …“

Poněkud tvrdý příměr a jako každé podobenství značně pokulhává. Nikomu z nás by se asi nelíbilo kdyby si náš brácha chodil k nám půjčovat naše kolo bez našeho vědomí a svolení a projížděl by se jak by se mu zlíbilo. Nicméně pro to, aby se trpící zrazený člověk zasmál to stačí.

Ale prožít si to musíme každý sám. Prožít a odtrpět. Naděje je v tom, že je člověk bytost houževnatá a dříve nebo později se i z takových pohrom dostane. A bude líp.