Sny nemrtvých

Už neprolétám vzduchem, jsem ve vodě. Rozhlédla jsem se, všude je zeleno a tmavo. Nikde ani paprsek světla. I v té zelené kalnosti jsem však viděla. V dálce se pohnul temný stín. Blížil se. Ryba? Ne. Velká, obrovská chiméra, které se v temných očích neobjevil ani náznak vjemu, když mne míjela.

Padám níž až ucítím pevnou půdu pod nohama. Proč jsem tady? Pokouším se pohnout, kupodivu to jde. Nic mne nebolí. Cítím chlad. Přestože jsem zřejmě obklopena vodou necítím mokrotu. Je tu tma a já vidím. Zvláštní. Přece nezůstanu na místě, za chvíli mi dojde vzduch. Vzduch? Pokouším se nadechnout, nejde to, ale nedusím se.

Chci udělat pár temp rukama, abych plavala dál. Nemusím. Moje tělo se pohybuje bez jakékoliv námahy. Můžu i stoupat? Ano. Pohybuji se přesně tak, jak chci. Tak tedy vzhůru. Nestává se to každý den, je třeba to využít.

Proplouvám kolem mrtvých skal, jeskyní a propastí. Měla bych se do některé podívat? Hrozí mi nějaké nezbezpečí? Jaké? Vplouvám do propasti pode mnou. Je hluboká a bez konce. Obracím se hlavou dolů a snažím se zvyšovat rychlost. Ve chvíli se útesy propasti mění v změť kamenů a fosforeskujících střepinek. Nakonec jen v tmavou šmouhu. Moment. Můžu si přát? Třeba … být na dně propasti?

Dosedla jsem. Jsem na dně. Všude je prudké světlo a teplo. Dno není pevné, spíš kašovitě-rosolovité a září. Co to je? Láva? Sedím na magmatu? Jak to, že mě nespálí? Proč by mě mělo spálit žhavé zemské jádro, když jsem se před tím neutopila.

Co všechno ještě můžu? Můžu i nahoru? V mžiku vylétám z vody. Vylétám! Letím. Co takhle do vesmíru? Mám pocit, že slyším nejasný zvuk. Takový zvláštní, kovový. Rozhlédnu se. Zpívají hvězdy. Pod nohama mám planetu Zemi, dámu s bílým oblačným boa kolem modrého těla. Zkouším ji oblétnout, ale to není to co chci. Vznáším se a rozhoduji kterým směrem se vydám.

Je to jedno. Ta galaxie v růžovofialovém oparu mě láká. Zvyšuji rychlost. Světlo hvězd jako jiskry prskavek kolem mne tvoří zvláštní tunel. Milióny krasodivných ohňostrojů. Otvírají se přede mnou stále nové jícny a nevidím jim konce. Přepadá mě strach. Co když se nedokážu vrátit zpátky? Co když se ztratím? Ale… Kdy ještě budu mít příležitost zjistit, co je na konci právě této černé díry?

Nemám pojem o čase. Lítám vteřinu, či tisíce let? Koho zajímá čas? Kde vlastně platí? Postupně však začínám mít vtíravý pocit, že jsem na něco zapomněla. Něco jsem měla udělat. Nebo najít? Někoho? Ano! Něco hledám.

Najednou nemám pocit lehkosti, ale únavy. Nebaví mne barevné gejzíry a mlhovinové tobogány. Zavaluje je mě strašlivý pocit nesplněné povinnosti. Musím zpět, musím se vrátit zpátky na Zem a něco dokončit.

V mžiku se ocitám v temnotě. Oči si chvíli zvykají, opatrně se rozhlížím. Jsem v nějaké jeskyni. Cítím pach zatuchliny a plísně. Klečím na zemi a něco těžkého držím v rukou. Podívám se. Je to bezvládné tělo. Kdo to je? Tu tvář znám. Je to někdo blízký, moc blízký, toho člověka jsem milovala. Nemohu si vzpomenout na jméno, ale není to podstatné, nepamatuju si ani vlastní.

Milovaná bytost v mé náruči je mrtvá. Cítím jak se mi do očí derou slzy. Bože!!! Poznání jako blesk mne celou zelektrizuje. Bolí to! V křeči se lukovitě prohnu a má neživá láska padá na zem. Musím ven, musím pryč. Musím najít toho, kdo zná odpovědi.

Myšlenka náhle nestačí. Cítím tíži svého znaveného a vyčerpaného těla. Plazím se po čtyřech a nemohu, jsem vysílená. S každým kouskem je to těžší. Země měkne a moje prsty se boří do nějaké mazlavé masy. Strašlivý pach mne ochromí. Hmatám kolem sebe.

Kolem mne jsou desítky hnijících mrtvol. Úděs! Řvu! Ze všech sil! Jsem šílená hrůzou.

Eli, eli, lema sabachtani?

Obraz se rozpůlí jako rozstřižená fotka. Otvírá se nový. Jsem na pšeničném poli, které je zalité sluncem. Klasy jsou zlaté a na poli je spousta ženců. Jsou zvláštní. Všichni mají dlouhé černé tuniky. Neobvyklým způsobem sklízejí úrodu. Lámou stébla jedno po druhém. Každou snítku opatrně pokládají, jakoby vázali kytici. Z žádného klasu nevypadne ani zrnko.

Vedle mne se objevuje jeden ze sběračů. Ne, není to muž. Je to žena. Mám pocit, že ji znám, ale do obličeje jí nevidím, přestože se ne mne dívá.

„Hledáš?“ ptá se aniž by pohnula rty. Chci jí odpovědět, ale nemohu ještě vydýchat hrůzu minulého obrazu. Ona však ví co hledám.

Zvedá ruku se dvěma prsty vztyčenými jakoby k přísaze. Dotkne se jimi mého hrudníku:

„Když nenajdeš Boha v sobě, ve vesmíru ho nepotkáš…“

Cítím strašlivou bolest. Jakoby mi na hrudi vybuchla nálož, jakoby mi její ruka pronikla do těla a rvala srdce. Najednou nemohu dýchat. Plíce mám v jednom ohni, snad mi každou chvíli explodují. Všechno mě strašně bolí a pálí, hučí mi v uších ….

„Mám puls!“

„Naskočila!“

„Tlak 80 na 50 a stoupá…“

„Je zpátky…“