Zrovna nedávno jsem se ocitla s chřipkou v posteli. A znáte to, nejdřív je to fajn, můžete si pěkně odpočinout a všichni kolem vás hopsají a dělají, co vám na očích vidí. Nebo tedy já už jsem si tak svoji drahou polovičku vycvičila. Jenže tak jako tak, druhý den už se začnete nudit, nemáte do čeho píchnout a už byste zase nejradši vylezli z postele a něco dělali. I to je můj případ, a protože mám velice starostlivého manžela, opatřil mi do postele zábavu.
No ne tu, co vás napadla! Zašel do knihkupectví a pořídil mi tam knížku. Když ji přinesl domů, byla jsem trochu zklamaná. Společenský román – to já moc nemusím, mám raději detektivky a populárně naučné věci. Ale co už se dalo dělat, knížka Lék na smutek od slovenské spisovatelky Táni Keleové – Vasilkové byla doma – musela se tedy přečíst. No, a protože jsem byla opravdu hodně unuděná, netrvalo dlouho a já po ni sáhla.
A hned po pár stránkách jsem věděla, že se má drahá polovička jednou strefila do černého! Lék na smutek je sice společenský román, ale tím to taky končí – červenou knihovnu vážně nehledejte.
Hlavní hrdinkou – skutečnou hrdinkou – příběhu je gynekoložka a porodní lékařka Marika. Šťastná manželka a matka – tedy doposud. Jenže nic není tak perfektní, jak bychom si přáli a protože osud je mrcha, velice záhy přinese Marice dvě kruté rány. Její manžel Ferko umírá na rakovinu a krátce po té u jejího třiadvacetiletého syna Jakuba propukne dědičná choroba jater, která se mu stává osudnou. V těch chvílích ztrácí Marika jakýkoliv smysl svého života, utápí se v depresích, beznaději a smutku a netuší, jak má žít dál. Nemá pro co žít dál. Jenže život si s námi rád hraje a tak se stane, že Marice přihraje do cesty několik událostí, které ji opět vrátí do života – ale snadné to nebude.
To je asi tak v kostce popsaný děj knihy. Příběh je ale samozřejmě daleko víc, než se dá napsat v jednom odstavci. Samotná postava Mariky i ostatních je opravdu dobře popsaná a vyprofilovaná, stejně jako celý příběh.
Jenomže tady v této knize zdaleka nejde jen o příběh. Jde spíš o poselství, které kniha nese. Autorka svým čtenářům dává jasně na srozuměnou, že nikdy nevíme, co nás čeká a tak bychom si měli vážit každé minuty, kterou právě prožíváme. I té nejobyčejnější, protože pak nastanou chvíle, kdy by nám taková obyčejná minuta mohla připadat jako to nejhezčí, co jsme kdy zažili.
Nakonec teda můžu říct, že jsem si tu chřipku vážně užila. Tak nějak jsem měla nad čím přemýšlet…