Vzpomínám na srpen roku 2002, kdy se mi Waldemar Matuška, tehdy nakrátko doma, uvolil vystoupit na vernisáži koláží Miroslava Horníčka. Zahájení výstavy se díky přítomnosti Waldemara rozrostlo na celovečerní představení, kde exceloval jako skvělý vypravěč. Mohutné aplaudování publika dávalo vědět, že kapacita Mariánskolázeňského divadla je několikanásobně překročená. Zasloužené bouřlivé reakce sedícího i stojícího publika přijímal několikanásobný Zlatý slavík pokorně a s dojetím. Necítil se ve své kůži, ale publiku nedal znát nic, naopak se nechal vyburcovat k dalšímu a dalšímu pokračování. Předvedl excelentní celovečerní improvizaci mluveného slova, kterou komentoval tisk například slovy tehdejší paní primátorky Mariánských Lázní: „…cítila jsem se jako v pohádce“. Poté, při soukromé večeři pokračovalo skvělé vyprávění, které by, kdyby bylo po mém, nikdy neskončilo…
Setkal jsem se se svým vzorem a obdivoval nejen jeho um, ale i sílu a statečnost, s jakou vzdoroval úkladům nemoci. V zákulisí se jakoby nabíjel, pak ovšem prvním krokem po jevišti začal nakumulovanou energii vydávat. Rozdávat. Obdarovávat publikum. A publikum bylo vděčné. Lidé z divadla neodcházeli s pocitem, že to sice bylo hezké, ale teď zpět k všednímu životu. Walda měl dar na diváky přenést, řečeno farmaceuticky, velmi prolongovaný pocit milého štěstíčka. Salvy až hmatatelné pozitivní energie. Snad ji získával z floridského sluníčka a teď bylo dlouho zataženo…
Waldemar Matuška – koncert k žitovnímu jubileu W. Matušky, Žofín, 25.6.2007
Waldemar Matuška
Narodil se 2. července 1932 v Košicích, zemřel 30. května 2009 na Floridě (USA).
Vyučil se sklářem, pracoval ve sklárně v Karlových Varech.
V roce 1950 se stal sboristou Státního souboru písní a tanců. Na konci 50. let se přesunul do Prahy, vystupoval v Redutě či v kavárně Vltava a jezdil s Mambo kvintetem po tancovačkách.
V letech 1960 až 1962 vystupoval v divadle Semafor, poté účinkoval v divadle Rokoko (1963-1970) a v roce 1970 hostoval v Národním divadle. Z Rokoka odešel se skupinou Mefisto, spolupracoval s Václavem Hybšem a poté se věnoval především country s doprovodnou skupinou K.T.O.
V roce 1986 emigroval (veřejnost se o jeho emigraci dozvěděla z Rudého práva z článku Morální pád jednoho zpěváka) a požádal v USA o politický azyl. Poté žil na Floridě, hrál a vydával desky.
Byl třikrát ženatý, se svou poslední manželkou, zpěvačkou Olgou Blechovou, se oženil v roce 1976. Z prvního manželství se mu narodil syn Mirek, ze třetího Waldemar.
K jeho největším hitům patří písně Tereza, Jó, třešně zrály, Ach, ta láska nebeská (s Evou Pilarovou), To se nikdo nedoví (s Helenou Vondráčkovou), Růže z Texasu, Slavíci z Madridu, Sbohem, lásko, Písnička pro Zuzanu, Když máš v chalupě orchestrion nebo Jen se přiznej, že ti scházím.
Hrál v řadě celovečerních filmů – např. Sedmý kontinent (1960), Limonádový Joe (1964), Kdyby tisíc klarinetů (1964), Fantom Morriswillu (1966), Hotel pro cizince (1966), Ta naše písnička česká (1967), Všichni dobří rodáci (1968), Svatby pana Voka (1970), Noc na Karlštejně (1973) či Trhák (1980).
Získal dvakrát Zlatého slavíka (1962, 1967) a řadu ocenění na festivalu Bratislavská lyra. V roce 1980 mu byl udělen titul zasloužilý umělec, který mu však byl po emigraci odebrán. V roce 2007 dostal od prezidenta Václava Klause Čestnou plaketu prezidenta republiky