Hloh, přestože je vlastně keřem, byl považován v keltské
mytologii za strom a dokonce za tolik důležitý, že mu byl vyhrazen i jeden
měsíc v kalendáři. Hlohoví lidé jsou zejména v mládí plní optimismu, chuti do
nových skutků a změn. Jako mladí jsou za všech okolností spokojení a
nepotřebují k životu mnoho.
Ve vztahu k ostatním bývají věrní a obětaví. S
přibývajícími léty se však jejich povaha dosti mění. Cítí-li jakékoli omezení,
stávají se popudlivými a vztahovačnými. Zdravotní problémy, kterým se ve stáří
nevyhnou, z nich často udělají mrzouty, kteří mají sklon své problémy
přeceňovat. Nutno ovšem říci, že jejich zdraví má dosti pevný kořínek a
problémy ani ve stáří nebývají zásadní.
Lidé hlohu se rádi navenek tváří, že
jim příliš o hmotné statky nejde, což však nebývá pravda a nejednou se z nich
stávají hamižníci. Z toho důvodu se někdy stává, že nejednají s ostatními
upřímně, neboť ledují vlastní cíle nebo osobní výhody. Bývají však poměrně
dobrými organizátory a to i přesto, že navenek tak nepůsobí. Jim samotným se
totiž zdá, že působí více zmatků než užitečných rozhodnutí a někdy působí
dojmem, že ztrácejí přehled a kontrolu nad událostmi. Přesto však bývají jejich
rozhodnutí obvykle správná, což se bohužel ukazuje až s určitým zpožděním.
Mívají umělecké nadání, ale málokdy dostatek trpělivosti jej systematicky
rozvíjet. V lásce bývají lidé hlohu spokojení obvykle až po dlouhém hledání a
mnohdy se u nich stává, že šťastné manželství nachází až napodruhé či ve
zralejším věku. Jakmile však někoho milují, jsou obětaví a věrní za všech
okolností. Stejné je to i s jejich přátelstvím. Hlohoví lidé nebávají rádi
osamocení a nejvíce šťastní se cítí v rodinném kruhu či společnosti nejbližších
přátel.
Naopak jejich nepřátelé v nich mají velmi nepříjemné protivníky, kteří
rádi používají jako zbraň i humor a ironii. Sarkasmus a kousavá ironie je
obvyklou reakcí těchto lidí vůči nepřízni osudu, která je bohužel dosti často
postihuje. Nespokojenost a nepříznivá hra osudu je však nepřivádí k zoufalství,
ale spíše je vede kvůli něčeho dosáhnout a tím k pracovitosti, která by jim
jinak chyběla.
Mezi lidmi hlohu
nalézáme zejména spisovatele George Bernada Shawa, George Orwella a Aldouse
Huxleye. Nalezneme zde i geniálního a nepochopeného Wofganga Amadea Mozarta,
filosofa Francise Bacona a státníka Franklina Roosevelta.
Hlohové keře bývaly
kdysi důležitou součástí posvátných hájů. Hloh symbolizoval především plodnost
a jako takový měl místo zejména při obřadech Beltinu. Beltine byl také
považován za den, kdy se poprvé směla otevřít poupata hlohu. Jeho květy prý
silně působí na mužskou erotiku a proto nesměly chybět při žádném čarování na
přivolání lásky.
Hlohové keře byly vždy spojeny s tajemnem a mystikou v
keltských mýtech. V irských legendách se zachoval popis glam dicind, rituálního
zlořečení, které adresovali básníci (bardové, druidové) králi, s nímž nebyli
spokojeni. Vydali se na kopec, na němž rostl hloh, tam se postavili zády ke
keři a čelem ke králi, a za větru vanoucího od severu odříkali jeden po druhém
verše kletby do kamene, který drželi v ruce spolu s trnem hlohu.
Pak kámen
uložili pod hlohový keř. Pokud byla jejich kletba neoprávněná, pohltila je
okamžitě zem, pokud však byl špatný král, pak se propadl do země on, jeho žena,
kůň i pes. Bobule a květy hlohu jsou výborné srdeční tonikum. Připravuje se z
nich řada prostředků pro snížení tlaku a proti nejrůznějším srdečním potížím.
Pomáhají dokonce snižovat hladinu cholesterolu. Hlohový květ je např. důležitou
součástí čajové směsi Alvisan.
V jižní Evropě měl pro Kelty podobný význam jako
hloh i cypřiš. Cypřiš byl považovaný za strom, který člověku pomáhá soustředit
se na podstatu věci a zabraňující „rozptýlení myšlenek“ čili roztržitosti.