Dub je vysloveně mužským stromem a lidé pod jeho vládou
narození jsou „lidmi činu“. Těmto lidem bylo dáno do vínku stát se ochránci
slabších a utlačovaných. Jsou doslova ztělesněním duchovní síly, nemalé odvahy
a rozhodnosti. Zrozenci dubu bývají zpravidla vybaveni i fyzickou silou a
nemalým vzrůstem.
Lidé dubu mívají přímou a čestnou povahu. Ke svému cíli jdou
vždy tou nejkratší cestou, nikdy neuhýbají a neuchylují se k intrikám či
nepravostem. Přestože tito čestní a velice cílevědomí lidé dosahují obvykle
úspěchu téměř v každém druhu činnosti, do které se pustí, nebývají v zaměstnání
příliš spokojeni.
Jejich zásadovost má totiž svojí odvrácenou tvář v
tvrdohlavosti a snad právě o těchto lidech se právem říká, že mají dubovou
palici. Nepružnost v jednání, nesmiřitelné postoje a víra pouze ve vlastní
zdravý rozum připravuje tyto vzácné lidi o mnoho přátel. Je to škoda, neboť
lidé dubu jsou vždy věrnými a dobrými přáteli, dokáží se rozdělit o vše, co
mají, a umějí urputně bránit své blízké před kýmkoli a čímkoli.
Přestože jsou
lidé dubu, stejně jako jejich strom, plní síly a energie, v jednom jsou velmi
snadno zranitelní. Jejich rozhodnost a jistota rychle vyprchají, jakmile v nich
vzplane láska. Zamilovaný zrozenec dubu je křehký a citlivý, zapomíná se opírat
o svojí železnou logiku a velmi rychle uvěří, že ho potkala životní osudová
láska.
Bohužel právě proto není dub příliš vhodným pro manželství. Miluje totiž
nadevše svobodu a i když se snaží jednat čestně a zásadově, příliš snadno
opouští jednu lásku pro jinou. Duboví lidé po celý život doslova kypí zdravím a
energií.
Do vysokého věku si udržují plnou duševní i fyzickou svěžest. Nikdy
nezpohodlní, nikdy se z nich nestanou „bačkoroví“ dědkové či báby. Nesnášejí
totiž doktory, nemocnice a vůbec vše, co souvisí s maroděním. Doktorům se tito
lidé rafinovaně vyhýbají a nejraději se kurýrují po svém.
Typickým příkladem
člověka zrozeného ve znamení dubu je skladatel Johann Sebastian Bach, jenž díky
své nezlomné životní energii a duchovní síle mohl tvořit hudbu, která je právem
považována za nesmrtelnou.
Dub byl posvátným stromem snad ve všech evropských kulturách
a téměř vždy zaujímal místo nejvyšší. Řekové jej zasvětili Diovi, Římané
Jupiterovi. Germáni jej zasvětili svému bohu bouře a války Donarovi. V keltské
tradici byl dub nejposvátnějším stromem ze všech.
Byl často spojován s bohem
hromu Taranisem, k dubu má vztah i bohyně Brighit, její křesťanská
pokračovatelka sv. Brigita z Kildare údajně sídlila v dubu. Dub skutečně
přitahuje blesky, neboť jeho kořeny jdou do stejné hloubky, jakou dosahuje jeho
koruna výšky. Přesto jím ani časté údery blesků neotřesou a ohněm poznamenaný
roste dál.
Uctívání dubů ve staré keltské tradici je doloženo i u nás. Dubové
dřevo se používalo ke stavbě krypt již v halštatské době (800 – 400 let př.
Kr.). Poblíž zemřelých byly někdy ponechávány větvičky dubu a jmelí. Jmelí
rostoucí na dubu bylo považováno za obzvlášť posvátné.
Ovšem představu druidů
odsekávajících větvičky jmelí 6., den po novoluní z dubu zlatým srpem musíme odmítnout
jako romantickou fantazii, tradující se už od Plínia (který si ji patrně
vymyslel). Přes bohatství archeologických nálezů (mezi nimiž bylo mnoho
skutečných železných srpů) nebyl totiž nalezen jediný zlatý srp ani nic jemu
podobného.
Všechny části dubu jsou podle Keltů posvátné a mají nadpřirozenou
moc. Bývalo zvykem nosit u sebe alespoň kousek dubového dřeva, křížek dubových
větviček svázaný červenou nití měl moc zapudit veškeré zlo. Žaludy, kterým
Keltové někdy říkali „hadí vejce“, mají mít velký vliv na plodnost myšlenek a
schopnost uskutečnit vlastní záměry, zejména pokud byly plody sebrány v noci
těstě před nebo při úplňku.
Druidové si z dubových větví pořizovali své
kouzelné hole či hůlky, jejich užití bylo prý univerzální. Také pálení dubového
dřeva bylo posvátné, šlo o uctění boha Taranise. Dub je strom nesmírně mocný a
silný, proto si nikdo nedovolil vzít z něho cokoliv, aniž by stromu zanechal
nějaký dar, i když třeba jen v duchovní rovině (třeba šlo jen o několik veršů
nebo prostě jen pár vlídných slov).
Léčivé vlastnosti dubů jsou všeobecně známy
a strom sám byl považován za natolik ozdravující, že ke zbavení se nemoci podle
staré tradice stačilo, když nemocný člověk obešel třikrát kolem dokola
(pravotočivě) kmen silného zdravého dubu.
Všeobecně ozdravující je také koupel
ve výluhu z dubové kůry. Méně známé jsou protihorečnaté a protizánětlivé účinky
čaje z dubové kůry – čaj spolehlivě sráží horečky, zastavuje průjmy a zmírňuje
krvácení. Léčebné užití různých částí dubu je skutečně široké, kdo chce vědět
více, musí nastudovat příslušnou literaturu, nebo lépe navštívit solidního
bylinkáře.