Žárlivost není o tom, že je nám druhý člověk nevěrný. Je především o tom, že si to myslíme. Podezíráme ho a užíráme se. Potažmo - naše žárlivost vůbec nesouvisí s tím, jestli nám skutečně partner nevěrný je nebo není. Je to v nás. Čím je tedy žárlivecký postoj zapříčiněn? Co za naši žárlivost může?
1. Dědičnost
Věřte nebo ne, žárlivost je dědičná. Více než třetina žárlivců tuto vlohu zdědila po svých předcích - zpravidla po otci nebo matce (tedy po předkovi přímém). Tvrdí-li žárlivec, že se v jeho rodině nic takového nevyskytlo, může se mýlit, protože žárlivost se často tají, dokonce i před těmi nejbližšími.
2. Konstituce osobnosti
Žárlí především lidé vrozeně nedůvěřiví, podezíraví, nebo naopak přemrštěně prestižní a samolibí.
3. Partnerská situace
Žárlí hlavně partner závislý. Ten který "miluje více", ten který se více bojí, že o toho druhého přijde.
4. Výběr partnera vůbec
Více než polovina notorických žárlivců si zcela nezodpovědně vybírá pro vztah partnera, který bude jeho žárliveckou vlohu sytit a rozvíjet. Prestižní nafoukaný pán si vybere žádoucí vnadnou krasavici v domění, že ji zkrotí.
5. Biologické faktory osobnosti
Žárlivost posilují biologické faktory - například dlouhodobá choroba, vyčerpání, nespavost, nedostatečný přijem jídla... Prostě jakékoliv oslabení nervové soustavy.
6. Uzavřené soužití
Čím vice žárlivec otesává kontakty podezíraného partnera se zevním světem, čím víc se hermeticky uzavírá do zdí svého bytu, tím více mohutní jeho žárlivecký postoj. Postoj by měl být úplně opačný. Všeobecně se totiž velmi málo ví, že odloučenost partnerů oslabuje žárlivecké napětí.
Archív 2016
Diskuze: (
