Vzpomínky na minulost

Jak je možné, že lidé vidí minulost zcela zkresleně a nepřesvědčí je ani dobové kritické dokumenty socialistické Československé státní televize, nebo čísla Českého statistického úřadu? Pokud pomineme komunisty, co o době minulé cíleně lžou, tak je to hlavně funkcí dlouhodobé paměti. Dlouhodobá paměť funguje tak, že nepříjemné zážitky vytěsňuje a dobré znásobuje, dlouhodobá paměť má velmi málo společného s fakty. Nic se nevyrovná době, kdy jsme byli mladí, plní sil, měli pěknou postavu, jen jsme si užívali a naše starosti ještě nebyly žádnými starostmi.

Fenomén falešné paměti už v devadesátých letech minulého století otřásl psychologickými i právními kruhy ve světě. Velká většina lidí si dodnes myslí, že naše paměť  je něco jako pevný disk, na který se zaznamenávají data. Že zjistit pravdu znamená pouze se rozvzpomenout, vytáhnout vzpomínku ze šuplíku, kde je uložena. Jenže už náš prvotní vjem čehokoliv není prostým kopírováním skutečnosti, ale zachycením určitého výběru a každý z nás si dotváří obraz vnímané události na základě vlastních zkušeností, úvah či úsudku.

Lidé často vzpomínají na vynikající chuť jídla před 30 lety. Naše chuťová paměť je velmi nespolehlivá a má trvání v řádu minut. To, co si lidé pamatují není chuť, ale emoce. Pokud je emocionální zážitek výrazně vyšší nebo nižší, než je obvyklé, zanechá to v nás vzpomínky. Pokud byl čerstvý rohlík výjimečně k dostání, tak při jeho koupi jsme měli radost, silnější emocionální zážitek, a takovému „úlovku“ se nemůže vyrovnat sebelepší dnešní čerstvé pečivo, protože, je běžně k odstátní a jako „úlovek“ již přestalo mít hodnotu. Guláš u milované babičky byl ten nejlepší na světě a nedej bože, že jste u něj dostali první pusu.

Jsou lidé ochotní korigovat svá tvrzení o minulost? Má smysl někomu něco vyvracet? Vzpomínky jsou ovlivňovány centrem emocí, amygdalou a na tu fakta neplatí, amygdala se dokonce faktům brání, emocemi. Proto vám na fakta bude protistrana argumentovat zcela iracionálně, ale se silným emocionálním nábojem: „já si to pamatuji jinak a přeci mi nebudete říkat co si mám pamatovat“, „Marie vám ty vaše fakta z ČSÚ vyvrátila, když řekla, že to jsou lži“, „nás neoblbnete, my jsme v té době žil“, a také nadávky jsou emoce, budete mladý, blbý svazák, co poslouchá dnešní propagandu. A ani tak absurdní tvrzení, jako jsou nízké ceny před rokem 1989 dotyčným nevyvrátíte. Až na státem regulované ceny, díky kterým vám zdražili něco jiného, někdo to zaplatit musí, nic není zadarmo, bylo skoro vše dražší, a to i několikanásobně. V roce 1987 byl průměrný platu 3012,- Kčs, máslo stálo 10,-, rohlík 0,30, benzín 96 oktanů 8,-, mléko 2,-, vepřová kotleta s.k. 60,-, kuřecí řízky 60,-, roční kupon na MHD v Praze 720,- atd. Znásobte ceny 12x, dnes je průměrná mzda 41 265,- Kč. Pomohu tyto jednoduché počty? Nepomohou! Protistrana vám řekne, že v roce 1987 brala 5 000,- a dnes bere důchod 10 000,- (zpravidla lže /vytváří silný emocionální náboj/ v obou případech) a tím to pro ni končí. Pamatujte, nikdy nikoho nemůžeme přesvědčit, když není ochoten on sám ke změně. Ke změně bude ochotný jen ten, kdo k vám má pozitivní emocionální vazbu (váží si vás) a naslouchá vám.

PS: nejsmutnější je tvrzené o nízké kriminalitě, do které se nezapočítávají tisíce zavražděných lidí komunisty a statisíce politických vězňů, krádeže při znárodnění a v měnové reformě, či nepostižené a všudypřítomné rozkrádání na pracovišti, pokud toto započítáme byla kriminalita násobná, možná se tolik nekradla kola, ale za politický názor vás poslali na uran