Zvonění mobilu v půl třetí ráno není u mne věcí nijak neobvyklou, přesto nikterak vítanou. Nestává se to pravda často, ale někdy o tomto čase už i spím. I dnes. Ovšem ze spaní mě vytrhává právě naléhavé zvonění.
Rozsvěcuji lampičku a mžourám na displej. Petr? Ach jo, právě Petr mi v tuto noční dobu volá nejčastěji ze všech mých kamarádů. Ovšem máme dohodu, že když mu to nevezmu tak spím. Strčím mobil pod polštář a snažím se zase usnout.
Mobil přestal zvonit a já se nořím do přerušeného sna. Tedy na pár sekund. Telefon totiž zvoní znovu. Tak to se asi něco stalo. Neprozváněl by mě opakovaně, pokud by se nestal průšvih nebo pokud by nebyl "na šrot".
"Bože!" Vyděsím se: " Vždyť on má narozeniny!!! Zapomněla jsem mu přijít na párty!" Beru mobil a připravuji si dlouhou omluvnou řeč.
"Tak Ludmila se mi už definitivně zaháčkovala v bytě!" Předběhl mě Péťa zoufale.
Tak moment, to znamená, že mi nejde nadávat, že jsem nepřišla, potřebuje si postěžovat na svou přítlekyni, se kterou už nějaký čas "chodí-nechodí".
"Ježkovy voči, je těhotná?" Zkoušela jsem podle mého nejpravděpodobnější variantu.
"Blbost. S tím bych si hlavu nedělal."
"Ne? No tak mě nenapínej a povídej," vážně mě zajímalo, co může být horšího než případné nechtěné těhotenství.
"Ale musím přiznat, že je holka chytrá..." děl dál Petr: "Takovouhle všivárnu jsem od ní nečekal!"
Tak to už nemůžu zvědavostí ani sedět a začnu netrpělivě chodit po chodbě: "Nenapínej! Mluv nebo kakej písmena!"
"No představ si, že mi k narozeninám koupila automatickou pračku..." následuje dramatická pauza, kdy zřejmě druhá strana očekává můj údiv a zděšení.
Já pro změnu očekávám, kdy mi řekne tu hrůzu, protože nevím jak vám, ale mně automatická pračka jako námět na horor opravdu nepřipadá.
Petr mé mlčení nevydrží a zařve: " Chápeš? Koupila mně k narozeninám automatickou pračku!" Pečlivě zdůrazňuje každé slovo.
"Peti," oslovuji ho velmi mile, protože ho nechci ještě víc dráždit: "Promiň, ale co je na tom tak katastrofálního?"
"No my teď máme doma pračku, chápeš?"
"A vy jste ji před tím neměli?"
"No jistěže ne!" Petr se mnou ztrácí trpělivost a já pořád nechápu proč. Z jeho pohledu zřejmě dementně se ptám: "A jak jste prali? To chceš říct, že Ludmila vám prala na valše?"
"To děláš schválně ne? Ne, neprala na valše. Vozili jsme prádlo k mojí mamince."
"Děláš si srandu?" Nechce se mi věřit vlastním uším: "Chceš říct, že ty jsi ve svých pětatřiceti celou dobu co máš různé partnerky, vozil vaše špinavé prádlo k mámě na jižňák? A ona vám prala?"
"Ne, ona nám neprala," zarazil se Petr: "To vždycky Ludmila tam zůstala a dávala to do pračky a máma jí mezitím uvařila kafe a než se to usušilo, tak spolu vykecávaly. No a já jsem pak pro ni přijel a u nás doma to vyžehlila." Petr poněkud ztráci půdu pod nohama, protože nechápe čemu nerozumím.
"A jaký to mělo význam? Přece mi nepovídej, že magor jako ty, který si koupí domácí kino za čtvrt milionu si nemůže dovolit koupit automatickou pračku se sušičkou za dvacet tisíc?" Utvrzuju ho v jeho přesvědčení, že jsem hodně nedovtipná.
"Ale to přece nejde! Vždyť přece když už si pořídíš do domácnosti pračku, tak už je to domov! Chápeš? Už je to jakoby potvrzení, že jsme spolu vážně a natrvalo! Dokud si prádlo vozíte k rodičům, tak je pořád jakože spolu jen náhodou bydlíte a nic to neznamená." Netrpělivě mi vysvětluje Petr.
"Cože?" Něco takového slyším vážně poprvé. Přiznám se, že mě v životě toto ani nenapadlo.
"Copak ty to necítíš? Že dokud sis vozila třeba z privátu prádlo domů, tak ses v podnájmu necítila jako doma? Že když jsi začala bydlet s klukem, tak to bylo nezávázné, protože domov jste měli tam, kde jste si prali?"
Myslím, že jsem pochopila, co se mi Petr snažil vysvětlit. Ludmila si domů prádlo nevozila, protože na Slovensko jedou jednou za dva-tři měsíce, ale i ono to praní u Petrovy mámy znamenalo jakési provizórium. A zřejmě i vztahové.
"Myslím, že ti rozumím...", potěšila jsem konečně kamaráda.
"No a fikaný je to právě v tom, že si tu pračku nekoupila sobě, chápeš? Na to by se mě musela zeptat, jestli mi to nebude vadit, když si ji ke mně nastěhuje. To bych jí rovnou řekl že ne, že prát můžeme u mámy dál. A ona to věděla. Takhle mi ji prostě dala k narozeninám a já se jít teď už nijak nemůžu zbavit." Z jeho hlasu slyším zoufalství a dost dobře se neorientuju v tom, jestli se teď už nemůže zbavit pračky nebo Ludmily. Ale zřejmě obou.
"Ty hele a co když to tak Ludmila nebere?" házím mu naději: "Mě přece taky ani nenapadlo, že koupě pračky je takový malér. Já bych tomu takový význam nepřikládala." Snažím se ho utěšit.
"Kdepak. Kdyby to nebyla všivárna, tak by to takhle neudělala. Můžeš mi jen tak od boku střelit, kolik asi ženských kupuje partnerovi k narozeninám pračku?"
Musela jsem uznat, že tohle byl pádný argument. Nevím ani o jediném případu.
"Prostě se mi tam snaží zaháčkovat, uhnízdit, zapustit kořeny", psychicky se týrá Petr.
"Peti neboj" něžností se rozplývám: "Kdyby bylo nejhůř, tak já ti nějak pomůžu. Třeba mužeme říct, že se mi pokazila pračka a že mi tu svoji půjčuješ."
"Myslíš? A není to blbý?"
"No.... je", což je pravda.
Měli jsme ještě několik dalších stejně dementních nápadů, až jsme to nakonec zapíchli s tím, že ráno bude moudřejší večera.
Osobně jsem přesvědčena, že to Petr přehání, ale je to kamarád, tak mu nějak pomoct chci. Nenapadá náhodou někoho, jak je možné vysvětlit Petrovi pračku v domácnosti jinak než jako alternaci snubního prstýnku?
Diskuze: (
